„Běž do prdele, máš padáka,“ uslyšel od Lemmyho bubeník Pete Gill, který se v Motörhead nakonec jen na jedinou desku a protože v Saxon byl na jeho místě pevně usazen Nigel Glockler, nezbylo mu nic jiného, než se připojit k odpadlíkům ze Son Of A Bitch. Pro Motörhead nastala doba shánění bubeníka. Bylo to mnohem jednodušší, než se zdálo ve chvíli, kdy vyhazovali Gilla. „Zjistili jsme, že se Phil chce vrátit. Tehdy jsme to brali jako dobrý nápad, z dnešního pohledu si myslím, že to byla chyba,“ uvedl Lemmy. Phil Taylor se společně s Lemmym a kytaristou Philem Campbellem objevil v komediálním snímku „Eat The Rich“, v němž hlavní roli teroristy ztvárnil frontman The Pogues Shane MacGowan a objevili se v něm i Paul McCartney či Bill Wyman. Film se stal základem pro novou desku, jako pilotní singl se kapela rozhodla zařadit skladbu „Eat The Rich“, jež byla součástí soundtracku k filmu.
Jestliže v době předchozího alba „Orgasmatron“ si byl Lemmy vědom, že svazek se společností GWR není pro kapelu přínosem, ale spíše koulí na noze, při tvorbě alba, jež dostalo název „Rock N`Roll“. problémy začaly gradovat. Kilmisterovi bytostně vadilo, že producentskou stoličku obsadil zvukový technik Guy Bidmead, jenž v podstatě nevěděl, která bije a nevytvořil ani dobrou produkci, ani dobrý zvuk. Ten se oproti „Orgasmatron“ sice posunul nahoru, ale nedal se srovnat s první ligou. Spolupráce s Vicem Mailem, který byl podepsán pod „Ace Of Spades“, nevyšla a kapela si drtivou většinu alba musela produkovat sama. To nebyl úplně nejšťastnější krok, muzikantům chyběl odstup a na nahrávku se dostala řada věcí, které by mohly plnit jen funkci B stran singlů. „Neměli jsme příliš času se skladbám moc věnovat,“ dodal Lemmy a odhalil celý problém desky, která působí jen jako jakýsi polotovar.
Start má grandiózní, Motörhead vystřelí úvodní „Rock N`Roll“, což je věc ve stylu „Overkill“ či „Bomber“, a ačkoliv postupem času spíše zapadla, při opakovaném poslechu desky působí stále výborně. Steně jako „Eat The Rich“, která se v osmdesátých letech stala jednou z nejžádanějších skladeb, i když klasickou břitkost a neurvalost Motörhead skrývá spíše za hitovější tendence. „Blackheart“ oproti úvodu působí spíše nevýrazně, dojem zachraňuje následující „Stone Deaf In The U.S.A.“, které se daří vyrovnat se úvodním skladbám. Zcela mimózně působí minutová „Blessing“, což je monolog britského herce a komika Michaela Palina, člena kultovní komediální skupiny Monty Python. Ten vlastnil studio, ve kterém Motörehad desku natáčeli a protože kapela byla velkým fanouškem Monty Python, požádala Palina, zda by na desku něco nezarecitoval. Palin souhlasil, ačkoliv se celá věc naprosto minula účinkem.
Druhá polovina alba, ač se nevymyká motörheadovským standardům, je nejslabším materiálem, jaký kapela ve dvacátém století nahrála. Zde se projevilo Lemmyho tvrzení, že kapela neměla dostatek času a proto na desku šlo všechno, včetně nedodělaných věcí, které kapela měla na stole. Dá se tolerovat vcelku slušná, i když ne zvlášť nápaditá „The Wolf“, či pokus o hitovější popěvek „All For You“, ale zbytek jsou jen odfláknuté, nedotažené nápady, kvůli kterým byla deska několikrát vyhlášena nejhorším albem Motörhead. Nemá k tomu daleko, ale poslední místo si nezaslouží. Je však jasné, že kapela neprožívala nejlepší a nejinspirativnějších chvíle.
Že by se jednalo o komerční trefu, která by navázala na dřívější hitparádové úspěchy, o tom se mluvit nedá, "Rock N`Roll“ vykázala ještě horší čísla než „Orgasmatron“, a kapela poznala, že je na čase rozloučit se s firmou GWR, která by pro ně brzy znamenala konec kariéry. Motorhead vyrazili na turné ve společnosti Alice Coopera, který se na svůj velký comeback teprve připravoval, takže podnik byl poznamenán vzájemnou nervozitou. 2. července 1988, Motörhead vystoupili spolu s Girlschool na finské akci Giants Of Rock a z koncertu natočili záznam, který jim posloužil jako propustka od GWR. Živák nazvaný „No Sleep At All“ ukazuje, že kapele docházela energie a srovnání s legendárním „No Sleep `Til Hammersmith“ nesnese. Jako příslovečné ukončení jedné éry působí takřka dokonale i s prapodivným setlistem, v němž se klade důraz na skladby z posledních dvou desek, přičemž řada starých klasik chybí.
Konec osmdesátých let ukončil ariéru Motörhead jako čistě britské záležitosti. Lemmy dobře věděl, že to nejdůležitější se odehrávalo na v Americe, proto zvedl kotvy a jednou pro vždy dal staré dobré Anglii sbohem. Zabydlel se na losangeleském Sunset Boulevardu, kde se stal štamgastem kultovních podniků Rainbow, Roxy, Whisky A Go-Go či Gazzari (ty jsou rozesety pouhých pár set metrů od sebe) a nestačil se divit, kolik má fanoušků mezi mladými rockery, kteří šplhali vzhůru světovými hitparádami.
|
