Je skoro až neuvěřitelné, že The Obsessed za dva roky oslaví padesát let od založení a přitom se stali legendou jen pro hrstku lidí, kteří si libují ve specifickém heavy/stoner rocku, v němž je místo jak pro hardrockový základ sedmdesátých let, tak pro bluesové napětí i metalovou tvrdost. Frontman Scott „Wino“ Weinrich je dlouhá léta symbolem tohoto minoritního žánru, který jako kdyby chtěl oslavovat explozi a rozmach hard rocku v sedmdesátých letech, stejně jako chce působit nadčasově a snad až soudobě v jednadvacátém století. Wino a jeho parta pro to nic nedělají, dávno rezignovali na jakýkoliv progres a alba vaří z téže vody. Je to prakticky stejné u debutu z roku 1990 či u novinky „Gilded Sorrow“, která je druhou postcomebackovou nahrávkou party, jež mlčela dlouhých pětadvacet let a Wino se věnoval jiným projektům, ať už to byli Spirit Caravan, Place Of Skulls či kapela Saint Vitus.
Když se v roce 2017 objevila první deska The Obsessed od roku 1994, byla v tom i trocha euforie nad návratem kdysi stylotvorné, i když undergroundové formace. Album „Scared“ bylo velmi dobré a skvěle navázalo na trojici kultovních alb z první poloviny devadesátých let, která The Obsessed zcela mylně přilípla všeobjímající visačku grunge, ačkoliv tahle parta začínala v době, kdy grungeoví hrdinové začínali teprve chodit na základku. „Scared“ byla poctivou prací neotesaného stoner rocku a nejinak je tomu i v případě novinky „Gilded Sorrow“, která The Obsessed představuje v takřka totožné formě jako minulá deska. Jen euforie z návratu trochu vyprchala, kvůli čemuž lze brát novinku jako trochu obyčejnější, méně zářivou, ovšem stále dost dobrou záležitost.
Dávnou touhu vyrovnat se britským Black Sabbath Wino během let pravděpodobně překonal, a i když se mu nepovedlo stát se rovným britské legendě, pověst pokračovatelů jejího odkazu mu nikdo neodpáře. Tato prvotní inspirace jako záblesk vzpomínky na stylotvorná sedmdesátá léta je slyšet i na novince, zejména v typických podladěných riffech, které si nedávají za cíl být nejrychlejší ani nejpreciznější na světě, ale i tak (nebo možná právě proto) je jejich působivost velká. Když je Wino, v nové sestavě poslední zakládající voják v poli, opatří i výtečnými sóly jako v případě titulní „Gilded Sorrow“, je to jako když posloucháte staré mistry, kteří umí nejen pracovat s přitažlivostí skladeb, ale i s jejich naléhavostí a notnou dávkou temnoty. Doom metalová závěrečná část skladby, za níž by se nestyděli ani Candlemass či My Dying Bride, toto potvrzuje.
Když pak kapela sáhne po svižnějšímu tempu, je to hlavně proto, že je dobře poučena o tom, že album ze zmučených nálad nepostaví a přenechává to jiným. Místo toto nasadí třeba „Daughter Of An Echo“, které je jasným obrazem vlastní tváře a jisté výjimečnosti. Památný zůstane okamžik, kdy z trpkého, trochu až úpěnlivého zvuku vystoupí skvělé (ač krátké) kytarové sólo. Na některých místech, nejsilnějši v „Stoned Back To The Bomb Age“ The Obsessed připomenou někdejší kolegy Kyuss suchým zvukem a stavbou kytarových riffů. Pokud budeme pátrat (velmi obrazně řečeno) po nějakých hitovkách, narazíme na „Jailine“ a „Realize A Dream“, které by tyto parametry splňovat mohly, ačkoliv se pořád bavíme o tvorbě made in The Obsessed, která má k chápání klasického hitu hitparádového formátu velmi daleko.
Vzhledem k tomu, že Wino je pán v letech, je „Gilded Sorrow“ velmi tradičně střižená deska, která dbá především na zachovávání tradicí The Obsessed. Není to špatný krok, ačkoliv cílí na absolutní jistotu. I tu lze ocenit, protože řeči o tom, že to nejlepší už bylo vymyšleno, rezonují hudební scénou až nebezpečně často. U The Obsessed jsou ale na místě a v pořádku.
|
