To, že zpěvák James Durbin kdysi zazářil v soutěži podobné tuzemské SuperStar, nemá už žádný význam, kromě toho, že takový start kariéry je už příznačný a se zdravým vývojem rockového zpěváka nemá vůbec nic společného. Durbinovi se za něj už nenadává jako v době, kdy nastoupil k legendárním Quiet Riot, s nimiž stvořil jedno velmi průměrné a jedno dobré album, ale díru do světa s nimi neudělal. Možná něco podobného čekal a když se to nestalo, zmizel ze sestavy dřív, než by řekl „Cocaine Cowboys“ (název alba, po jehož nazpívání Durbin Quiet Riot opustil dřív, než deska stačila vyjít) a pustil se do budování hvězdné kariéry na vlastní pěst. A v trochu jiném duchu, než tomu bylo v kolektivu stařičkých Quiet Riot.
Před třemi lety vydal album „The Beast Awaken“, na němž ukázal, oč mu jde. Z desky bylo znát, že Durbinovým velkým vzorem jsou britští Judas Priest a hlavní protagonista se vzhlédl v Robu Halfordovi, s nímž ho pojí obdivuhodný rozsah, ačkoliv nezaměnitelná barva hlasu už o mnoho méně. Nebyl z toho takový úspěch, po jakém Durbin bažil, a bylo jasné, že pokud bude chtít na scéně uspět, bude muset vsadit na dělnickou práci a věřit, že prorazí. To se zatím nestalo, uspět v současném nepřehledném marasmu milionu kapel je práce takřka nadlidská. Na druhou stranu Jamesovi nejde upřít píli a odhodlání, ačkoliv se skladatelským talentem je trochu na štíru a s původností si hlavu neláme vůbec.
Novinka, stylově a tudíž i pekelně klišovitě pojmenovaná „Screaming Steel“, si hraje na tradiční Judas Priest, poučené současnými zvukovými a producentskými technologiemi a znovu se ukazuje, kolik Durbinovi ke genialitě birminghamských ocelářů chybí. Stylově míří k albům „Screaming For Vengeance“ a „Defenders Of The Faith“ (v Americe nejúspěšnějším titulům), a opět je to jako kdybyste vedle sebe postavili nadupané ferarri a současný elektroshit. Když posloucháte jednotlivé skladby, je v nich prvek, který by vám bránil do nich proniknout, něco, co by vás nutilo pustit si je znovu, protože si ani po čtvrtém poslechu nedokážete zapamatovat jedinou skutečně skvělou melodii, jediný okamžik, jenž by z desky udělal heavymetalovou událost jara.
„Screaming Steel“ je formálně dokonalá nahrávka a na to se klade důraz. Ani jedna ze zmíněných desek Judas Priest taková nebyla, ale porovnejte si jejich skladby s Durbinovou odpovědí na ně, ať je to titulní „Screaming Steel“, úvodní „Made Of Metal“ či „Hallows“ a uslyšíte ten rozdíl. Durbinovi to hraje a zpívá náramně, ale kde se ztratily nápady? Ne, že by jimi minulá „The Beast Awaken“ nějak oplývala, ale tady se vaří už úplně z vody. Jde to ale někomu dneska zazlívat? Z původně plného heavymetalového dolu zbyla jen slabá hlušina na dně, a to, co se z ní vaří, je stokrát vyluhovaný a mnohokrát vykradený extrakt, jenž člověka, který pamatuje zlaté časy, nemůže ničím nijak zvlášť nadchnout. Dobře se to poslouchá, ale jak nepůvodnost z desky čouhá jako sláma z bot, i požitek hořkne.
Pro generaci, kterou Durbin s kapelou zastupuje, je to zatraceně těžké. Na jednu stranu lze kvitovat jejich lásku k heavy metalu a zápal pro věc, na stranu druhou výsledek mnohem více než na obsah sází na formu a na efekt, který způsobí na první dobrou. Je to trochu laciné, ale dnešní době poplatné. Ovšem takhle se stylové klasiky ani trvalky netvoří.
|
