Album „1916“ dostalo Motörhead do situace, kterou kapela neznala. Králové věčného outsiderství a svérázného přístupu jak k hudbě, tak k životu, se nestačili divit, když deska byla jmenována na žánrovou cenu Grammy, což se předtím zdálo být absolutně nepředstavitelné. Přestože kapele cenu vyfoukla Metallica s „černým“ albem, byla to věc, která pro Motörhead znamenala první skutečný dotyk světa celebrit. Lemmy si zahostoval na slavném albu „No More Tears“ od Ozzyho Osbournea, kam přispěl textem ke slavné baladě „Mama I`m Coming Home“ a dalším třem věcem. „Na čtyřech skladbách pro Ozzyho jsem vydělal víc, než za patnáct let s Motörhead, Absurdní, že?“ zmínil ke spolupráci legend Kilmister. Na Motörhead však spolupráce neměla prakticky žádný vliv…
Kapela musela řešit další personální problémy, tentokrát s bubeníkem Philem Taylorem. „Když se v roce 1987 vrátil, zpočátku to bylo fajn, ale postupně se začal náš vztah zhoršovat. Dlouhou dobu jsme se snažili přesvědčit sebe samotné, že je Phil v pořádku,“ řekl k problému Lemmy. V pořádku bubeník nebyl ani náhodou. Kromě toho, že se rapidně horšila kvalita jeho hry a na řadě koncertů nedokázal udržet rytmus, gradovaly jeho problémy s alkoholem, které se podepsaly na jeho psychice. „Vypadal, že je zralý na blázinec,“ podotkl Kilmister k případu, kdy se v pět ráno Taylor pokoušel dostat na koncert tím stylem, že z hotelového pokoje chtěl vylézt zrcadlem, čemuž musela udělat přítrž policie. Když se bubeník sešel s Philem Campbellem a Würzelem, aby spolu začali zkoušet skladby na další album, byl Taylor úplně mimo. „Začali jsme nahrávat nové album a věděli jsme, že už s ním nemůžeme počítat. Třebaže nebylo vyhnutí, budu mít vždycky špatný pocit z toho, jak jsem ho vyhodil. Udělal jsem to po telefonu a to nebylo dobře,“ zmínil Lemmy. Taylor se ze světa hudby zcela vytratil a vrátil se krátce v roce 2013, kdy svou hrou, která byla naprosto z formy, přispěl na příšerné debutové album „Nothing To Lose“ bývalého kytaristy W.A.S.P. Chrise Holmese. Taylor zemřel v listopadu 2015, pouhý měsíc před skonem Lemmyho. Bylo mu 61 let.
Jenže smlouva na novou desku byla neúprosná, materiál připravený a kapela si musela přiznat, že na začátku roku 1992 nemá bubeníka. Narychlo byl povolán Tommy Aldridge z odpočívajících Whitesnake, ale bylo hned od začátku jasné, že se jedná o dočasnou výpomoc a studiovou práci. Když byla deska skoro natočená, potkal se Lemmy v domovské restauraci Rainbow Bar & Grill na Sunset Stripu s bubeníkem Mikkeyem Dee, s nímž se znal z doby, kdy hrával v kapele Kinga Diamonda. Jenže v roce 1992 byl Dee v podstatě na volné noze, Angažmá v sólové kapele Dona Dokkena mu končilo, protože zpěvák se chystal obnovit Dokken a rodilý Švéd Dee se chtěl pomalu vrátit do Evropy. Lemmy jej pozval do studia, kde Dee nahrál bubenické party pro skladbu „Hellraiser“, která zbyla z Kilmisterovy spolupráce s Ozzym Osbournem, ovšem ta se jeho vstupenkou do světa Motörhead nestala.
Přestože „March Ör Die“ vznikala v Los Angeles za přispění stejného producenta Petera Solleyho, úspěšný recept se zcela zopakovat nepodařilo. Na „1916“ měla kapela dost času, „March Or Die“ vznikalo v časové tísni, ve stínu problémů s Philem Taylorem, a proto výsledek tak přesvědčivý není. Přestože obsahuje skladbu „Stand“, jeden z lepších otvíráků, který nezapírá hitové ambice a kapelu ukazuje jako řádně rozjetou mašinu, se zbytkem materiálu už to tak slavné není. Jako zcela nepochopitelný krok se jeví zařazení slavné „Cat Scratch Fever“ (coververze Teda Nugenta),hned po „Stand“, i když vzhledem k tomu, že kapela neměla po ruce dostatek silného materiálu, je obstojná adaptace této klasiky odůvodnitelná. Na rozdíl od řady jiných věcí totiž dokáže zafungovat, hlavně proto, že jí Lemmy a spol. dali kus vlastní osobitosti a buldočím drajvem nahradili původní lehkonohou Nugentovu energii.
Nejznámější z „March Ör Die“ je dvojice ve středu desky. „Hellraiser“ ale mnohem více o rok předtím proslavil Ozzy Osbourne´na desce „No More Tears“. Oč je Osbourneova verze vycizelovanější a komerčně dotaženější, o to více jí Motörhead dávají typickou špínu a undergroundovou příchuť. Ozzy hostuje na pravděpodobně nejslavnější položce „I Ain`t No Nice Guy“ (tu jedinou natočil ještě Phil Taylor), v níž se s kytarovým sólem blýskne Slash z Guns N`Roses. Jenže co zbytek? Zaujme ještě titulní „March Ör Die“, jakási postapokalyptická odpověď na titulní skladbu z předchozí „1916“, a energická „Jack The Ripper“, ale to je zhruba všechno. Zbylé věci jsou jen průměrnými kusy, které jako kdyby zbyly z natáčení minulé desky, vrcholem bezradnosti je položka s názvem „You Better Run“, která až nestydatě vykrádá slavnou „Bad To The Bone“ od George Thorogooda a nepomohla jí ani opětovná účast Slashe.
„March Ör Die“ je v podstatě nešťastná deska. Vyšla v době největší grungemánie v létě 1992, v němž byly hudební magazíny a MTV plné Nirvany a Motörhead byli odsunuti do kategorie nezajímavých gerontů. Pro vydavatelskou firmu představovali odpisovou položku a poté, co deska po komerční stránce zcela propadla, byla výpověď na stole. Turné po boku Ozzyho Osbournea ale bylo úspěšné a bylo zlomovým okamžikem pro Mikkeyho Dee, který dostal nabídku ke stálému členství v kapele.
|
