Na počátku milénia se kapela Tierra Santa rozjela do nezastavitelných otáček. Úspěch prvních dvou řadovek hudebníky nastartoval k workoholismu, který vedl k velmi častému vydávání nových alb. Třetím zářezem na studiové pažbě Španělů se v roce 2000, tedy jenom několik měsíců po druhém zápisu „Legendario“, stala deska „Tierras de leyenda“ (Země legend). Raná alba kapely vznikala ve stejné sestavě, jako vratká se ukázala pouze pozice klávesáků, kteří se ve zkušebně střídali jako postavičky na orloji. Po Tomym nastoupil Dani, poté Óscar, po něm Paco (jenž nahrával album „Tierras de leyenda“), a další měli následovat. Tyto šarády ale nemohly rozhodit pevné jádro kapely, jež důkladně pilovalo skladatelský rukopis, který se povedlo ustálit na třetím albu z roku, kdy se začalo počítat 21. století.
Mluvíme především o kvalitě, která je rovnoměrně rozvrstvená na celé třičtvrtěhodinové ploše nahrávky. Stejně tak se potvrdilo, že zahrnutí rychlých temp do kompozičního procesu nebylo krátkodobou záležitostí, ale naopak stabilním tvůrčím prvkem, jenž se nejlépe propojil s hudební vizí španělských autorů. Střednětempé položky nevymizely, málokdy ale patřily k nejlepším kouskům té které nahrávky. U rychlejších kousků se naopak šance na finální úspěch výrazně zvyšovala. Španělé tím zároveň nakukovali do power metalového žánru, jehož pevnou součástí se nikdy nestali, nesmělý flirt s tímto stylem ale probíhal pravidelně a nikdy nebyl ke škodě věci.
Úvodní titulka rozjede svižné tempo s atraktivně přepuštěným riffem. Neodmyslitelnou součástí rukopisu je brzký nástup svěžích vyhrávek, méně obvykle - ale opět zcela funkčně - působí vnesení sedmdesátkových kláves. Navazující stopa "Sodomy y Gomorra" na tempu ještě přidá, agresivní škopek nás nekompromisně nutí k účasti a my s radostí souhlasíme. U povedeného výškového refrénu a skvěle rozfázovaného sóla už jsme věrnými pohůnky španělské kapely. Následuje tandem skladeb ukrytých pod mini-koncepčním názvem "La canión del pirata" (Pirátský song). První část zdobí nápaditý (a fanouškům Tierry věrně známý) kytarový motiv, druhou baladický nástup s křehkými symfoniemi a pokřikováním racků v pozadí. Tempo nahrávky je tím vhodně variováno, aniž by album ztratilo byť jen špetku ze své úvodní chytlavosti.
"La momia" neboli "Mumie" rozprostře tajuplnou auru souznící s názvem písně. K orientálnímu motivu se přidají šlapavé rytmy a členité sólo, které dokonale zapadá do tonality dané kompozice (můžeme v něm vystopovat i pro kapelu výjimečné progresivní postupy). "La torre del Babel" (Babylonská věž) je speedovou atrakcí s trochu silnější várkou mejdnovských rejstříků. "Una juventud perdida" (Ztracené mládí) se trochu lacině uchýlí k valčíkovým tempům a heavy nástupu, který až příliš okukuje Diovy partitury. Tuctověji působí i další kus "La caja de Pandora" (Pandořina skříňka), závěr alba už se opět nese ve velkých otáčkách, prezentovaných hitovkou "El caballo de Troya" (Trojský kůň), ve které se propojily všechny pozitivní aspekty kapely. Výsledkem bylo doposud nejlepší album, přičemž tento stav měl ještě několik následujících roků vydržet.
|
