I když se na angažmá Davida Reece u Accept na konci osmdesátých let nahlíží jako na nepříliš šťastnou epizodu v kariéře německé legendy, pro zpěváka se jednalo o životní výhru. Společné album „Eat The Heat“ dobová kritika sice nemilosrdně strhala, ale řada fanoušků jej postupem let vzala na milost a deska není zcela zapomenuta. Tento fakt je pro Reece důležitý i pětatřicet let poté, co „Eat The Heat“ vyšla, protože v současných promo materiálech je uváděn stále jako bývalý zpěvák Accept. Je to trochu nespravedlivé, neboť první album „On Target“ jeho další kapely Bangalore Choir bylo lepším dílem než „Eat The Heat“, ovšem to časem zcela zapadlo. Tohle se odehrávalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let a víme, že tehdy byl Reece na vrcholu svých sil. Co následovalo dál, můžeme nejtrefněji pojmenovat slovem rozpaky…
Tu se mu dařilo lépe, tu hůř, ovšem takřka všechna alba, ať už je natočil pod jakoukoliv hlavičkou nebo pod svým jménem, byla postupně zapomenuta. Nedá se říct, že neprávem, žádná perla se mezi nimi nevyskytovala a skoro pokaždé se jednalo o lopotný heavy metal s trochou hardrockové lehkosti. Během let vyšlo najevo, že Reece je velmi slušný zpěvák, který se umí obklopit výbornými muzikanty, kteří však dohromady neumějí dát desku, jenž by byla skvělou záležitostí a to dokonce ani v rámci stylu. Pomoci tomu nemohla ani zbytečná nadprodukce v posledních letech, Reece vymetá jeden projekt za druhým a do toho ještě stíhá točit vlastní desky. Přesně tak je tomu i nyní, kdy přichází s dílem „Baptized By Fire“, které se od řady předchozích liší. Bohužel ne kvalitou, ta je zase pouze velmi lehce nadprůměrná.
Kromě toho, že věk na Reecově hlase zatím neudělal slyšitelnější jizvy, velice překvapí stylové směřování alba. Zpěvák se oprostil od acceptovského stigmatu a udělal mnohem moderněji znějící album. Vyměnil i sestavu, z níž kupodivu vypadl klasik a letitý parťák Uda Dirkschneidera (ex-Accept) Andy Susemihl i bubenický matador Francesco Jovino, místo nich přišla mladá italská trojice, která zvuk Reecovy desky posunula soudobějším a mnohem tvrdším směrem. Skladby místo hardrockového základu sázejí na tvrdé groove rytmy a jediným rockovým prvkem je Reeceův hlas. Podladěné kytary se zakusují do uší hned od úvodní „Enemy Is Me“, která jako kdyby chtěla zuřivostí a dravostí demonstrovat zpěvákův záměr natočit co nejtvrdší a nejbrutálnější desku. A přestože byl Reece vždy vnímán jako pěvec staré školy, jeho hlas k přetvrdým kompozicím pasuje.
Problémem jsou skladby, jak už to u jeho desek bývá. Posluchač je znovu konfrontován s nevýrazným materiálem, Reece dobře plní zvolené formy, ale obsahově se jedná pouze o průměr. Dobře zahraný a skvěle odzpívaný, i když někdy trochu na dřeň. Jasný příkladem jsou skladby „Payback`A Bitch“, „We`re Lost The Fight“, „The Archbishop Of Anarchy“ nebo „No Rest For The Wicked“, které demonstrují kompoziční bezradnost, jež je maskována přehršlem kladivových riffů a ultramoderním zvukem a produkcí, což jsou aspekty, které samy o sobě dobrou skladbu nevytvoří. Více přesvědčivá kapela je, když k ultratvrdému spodku přidá zapamatovatelnější melodie jako v „Twilight Of The Gods“, „Closer To God“ a „My Heart Burns“, najednou je i Reece jako pokropen živou vodou a dokazuje, že spojení moderny a tradice by v jeho pojetí mohlo fungovat. Na této desce je to zatím ještě v plenkách.
„Baptized By Fire“ je krok odvážným směrem, za nějž lze zpěváka pochválit. Trochu méně však za celkový obsah desky, který se dá shrnout klasickým sloganem: „Chtěli jsme to udělat co nejlíp a dopadlo to jako vždycky.“ Na pár poslechů může album posluchače zabavit, ovšem o trvalku se jednat nebude.
|
