„Vždy jsem miloval hard rock, progresivní rock, ale především velkolepost sborů a orchestrální pojetí mnoha nástrojů, hrajících v unisonu. Všechny tyto prvky jsem začlenil do kompozičního procesu, protože mi to připadá přirozené. Vývoj zvuku kapely je spontánní a je výsledkem vlivu všech kapel, které miluji a které mi dávají emoce, když je poslouchám.“
Italský kytarista Massimo Marchetii si chtěl udělat radost, a tak si v roce 2021 založil studiový projekt Last In Time. Předtím strávil dvacet let hraním v cover kapelách, nicméně touha zanechat po sobě i něco vlastního mu nenechala spát a byť původní myšlenka měla směřovat k vytvoření jakéhosi vlastního jednorázového epitafu, Massimo už by měl mít v současné době položen základ k druhému albu. Obsah debutové nahrávky „Too Late“ s odkazem na Massimova slova z úvodu nepřekvapí – hudba Last In Time bude vonět především staromilcům, byť odkaz dávných rockových postupů a zvuků Massimo uchopil poměrně svěžím způsobem.
Vzhledem k tomu, že do Marchettiho popisu zapadl i pojem progresivní, je pro celkové hodnocení dobré odrazit od tohoto bodu. Marchetti se netají tím, že se nechce nechat omezovat nějakými úzkými žánrovými mantinely, a tak v poměrně syrové podobě kříží příchutě klasického hard rocku s výraznou klávesovou příchutí, progresivní kličkovanou i závan AOR (vzletné melodie ale úplně nejsou na programu dne). Autorovo prohlášení: „Každá píseň se prezentuje jako hudební cesta, která nedělá kompromisy“ podtrhuje naznačené, prokousat se některými pasážemi není kdovíjak obtížné, ale ryze jako kulisa se „Too Late“ příliš použít nedá. Pro poměrně přesný o obrázek o hudebním dění v Marchettiho hlavě je ideální zamířit do druhé poloviny alba, jež nabízí syrově vyhrocenou, zemitou a poměrně složitou „The Animal“, tajemnější vláčnou titulní skladbu s velmi silnou atmosférou, bezprostředně šlapající rockovku „Mr. Fantastic“ a emotivní baladu „Winter In May“. Ne, že by první polovina nějak zásadně zaostávala (tohle konstatování by bylo nefér hlavně vůči zpěvačce Caterině Minguzzi, která v ní hraje podstatnou roli), ale v té druhé je prožitek přece jen silnější, byť nějakou zásadní pocitovou bouři nečekejte, Last In Time nabídnou spíš dobře ovládnutou rockovou abecedu se špetkou osobitosti.
Narazíte-li v souvislosti s Last In Time na pojem all-stars, nenechte se zmást. Massimo Marchetii tím chtěl prozradit, že jeho projekt má různorodou podobu a ke spolupráci mohl přizval, koho uznal za vhodné. Nenarazíte sice na žádná význačná jména italské scény, ale fakt, že řada ze zúčastněných má dlouholeté zkušenosti z cover bandů rockových hvězd, je o tom, že Last In Time mají hard rock natolik v krvi, aby mohla vzniknout solidní rocková deska. Nicméně tvrzení vydávající firmy, že Last In Time znějí jako Giant, Survivor a Toto smíchaní s Trans-Siberian Orchestra a Savatage je převelice troufalé...
|
