Přichází ze severu. Je chladná? Nikoliv. Přejede vám s ní mráz po zádech? Je to dost možné. Jak dlouho tu bude? Napořád. Osmé sólové album norského císaře progresivního black metalu Ihsahna je eponymní. Může to slibovat mnohé, ale rozhodně se jedná o název, který vzbuzuje zvědavost. Je to nový začátek? Změna ve stylu? Ihsahn se nevrhl do nových stylových teritorií, ale pocit, že je přináší něco nového nejspíš dostanete. Deska by se klidně mohla popsat jako stylotvorná, ale veškeré její prvky už v minulosti Ihsahn využil. Nyní je však zkušenější a ukazuje, jak je jeho hudební vize pevná.
„Ihsahn“ tvoří dvě nahrávky, první je metalová, druhá orchestrální či symfonická. Nicméně slovo symfonický je platný i u základního alba, které bude zajímat většinu posluchačů. Symfonický black metal versus prog rock - není to souboj, ale fůze, která je Ihsahnovi dobře známá už z časů Emperor. Později na sólových albech vyzkoušel všemožné kouty progové muziky, tentokrát vsadil na semknutost celku. „Ihsahn“ má jednotnou atmosféru, která může dělat dojem pomyslného soundtracku. Atmosféra je mrazivá jak nejostřejší thriller. Norský muzikant kreslí nálady, při kterých budete napnutí a nervózní, ale tak nějak příjemně. „The Promethean Spark“ ještě tolik netlačí na pilu, střední uvolněné tempo a jednoduché kytarové riffy jsou doprovázené smyčci, Ihsahn střídá harsh vokál s čistým zpěvem a vše má atmosféru starých černobílých filmů. Klipová „Pilgrimate To Oblivion“ nasadí nekompromisní blast beaty a black metalové peklo. Ihsahn vyvíjí těžké extrémně nátlakové pasáže a orchestrace posilují napětí. V „Twice Born“ mají smyčce snad ještě výraznější roli, ale náladu nahrávky to nemění. Song je svižný, Ihsahnův skřehot je perfektně srozumitelný a zároveň jedovatý.
Tlak trochu pomine v klidnější „A Taste Of The Ambrosia“. Jenže tohle je progresivní black metal a může se stát cokoliv. Více čistého zpěvu dostane posluchač v „Blood Trails To Love“, je využitý v refrénu, který nechává upomenout na předchozí řadovku „Ámr“. Typicky Ihsanovskou hravou progovou záležitostí je osmiminutová „Hubris And Blue Devils“. Zde naleznete všechny možné prvky, které používá od počátků své tvorby. Chvilku klasický black, pak prog a nechybí ani djentové kytarové riffy. Vrcholem nahrávky je téměř závěrečná (nepočítaje outro) devítiminutová „At The Heart Of All Things Broken“. Ihsahn použil nejlepší melodie, krásné orchestrace a nechává skladbu postupně růst. Některé pasáže jsou epickou symfonií, jiné parádní prog rockem.
Ihsahnova eponymní deska je velkolepá. Funguje především jako perfektní celek, v němž na vás dýchne napínavá atmosféra jak z noirového filmu. Ač Ihsahn nepřichází s ničím neslyšeným, je album velmi osobité a jedinečné. Je o něco více blackové než předchozí počiny a především jsou použité ve velké míře orchestrace, velmi kvalitně, užitečně a poutavě. I ryze orchestrální verze desky je nesmírně zajímavá. Nahrávka v ní získá zcela jinou podobu a přesto funguje velmi dobře. Ihsahn je svůj, stále jedinečný a deska "Ihsahn" je vynikající dílo.
|
