Když se před čtyřmi lety s albem „Fracmont“ vrátila švýcarská formace Messiah, která pomáhala v osmdesátých letech a na začátku těch devadesátých formovat thrash /deathový underground, měli fanoušci velký důvod k radosti. Nejen z návratu legendy, což samo o sobě nic neznamenalo, ale zejména z toho, že materiál na comebackovém albu byl dobrý a v ničem si nezadal s klasickým albem „Choir Of Horrors“. Než kapela stihla svou současnou pověst potvrdit dalším dílem, které by legitimnost návratu dokonalo, opustil ji zpěvák Andy Kania, který stál v čele už v devadesátých letech. Když o rok později zpěvák zemřel, visel nad Messiah velký otazník. Před svým skonem Kania vyslovil přání, aby jeho místo zaujal Marcus Seebach, který byl několik let předtím členem konkurenčních Masquerade. Kapela jej po Kaniově smrti přijmula a do role kmenového člena pasovala i kytaristu V.O. Pulvera, někdejší oporu kultovních thrasherů Poltergeist.
O tom, kdy a jestli vůbec vznikne nové album, se debatovalo dlouho, až docela v tichosti je deska na světě. Její vydání je takřka stejně důležité jako před čtyřmi lety emise comebackové „Fracmont“. Ta měla ukázat, že kapela je zpět a dokáže navázat na bezmála třicet let starou práci. Novinka má ukázat, že angažmá Seebacha bylo dobrou volbou a že kapela je schopná fungovat i ve změněných časech. Messiah to pochopili beze zbytku. Jestliže „Fracmont“ byla deska, která měla jakousi spojnici do minulosti a oslovila zejména staré příznivce, novinka „Christus Hypercubus“ je modernějším dílem nejen co se týče zvuku, který je striktně soudobý, ale i celkového přístupu kapely. Staré fanoušky, bažící po dalším podobném díle, jako byla „Extreme Cold Weather“ může lehce zklamat, ale Messiah nejsou kapelou pro nostalgiky. Alespoň teď ne.
Messiah na „Christus Hypercubus“ našli přesný průsečík, jak by v současnosti měla znít kapela, která stála u kořenů žánru a která je řazena mezi praotce evropského death metalu. Úcta k vlastním kořenům i k tomu, co death metal kdysi znamenal, je cítit z každé skladby, ale žádná se přitom do osmdesátých let neohlíží. Díky tomu si Messiah zachovávají energii i v místech, kde jsou s nápady lehce na štíru a spíše žijí (ne však živoří) z podstaty věci. I to se na desce najde, ale naštěstí se nejedná o převládající trend, protože je znát, že kapela si s materiálem dala práci a podrobila ho důkladnému opracování. Velmi důležitá je práce kytarista V.O. Pulvera na místě producenta, různé akustické vsuvky či přidružené zvuky zážitek z poslechu i temnou atmosféru umocňují.
Výrazným motivem a zásadním okamžikem alba je zařazení nejvyššího možného rychlostního stupně v „Once Upon A Time – Nothing“, ve které se střetávají oba světy, thrashový a deathový, kapela dokáže ve správný čas zvolnit a se samozřejmostí přijde s hnilobným odérem, jenž změní ráz skladby. Úplně jinou tvář nastaví v následující „Speed Sucker Romance“, v níž volí úplně jiný přístup a z thrashové zběsilosti přejde do doomového zmaru. V ten okamžik je jasné, že zažíváte nejpamátnější okamžik desky. Kolem něho se nabalují další vydařené věci, „Sikhote Alin“, která představuje vkusný vstup do děje, či další přesvědčivé kompozice, titulní „Christus Hypercubus“ (všimněte si akustických vstupů ve stylu Death z období „Symbolic“) a „Acid Fish. Naprázdno vyjde trochu nepřesvědčivý závěr v podobě dvou dílů „The Venus Baroness“, v nichž jako kdyby kapele docházel dech a dávala si pouze vyklusávací kolečko.
Výhodou desky je skutečnost, že nezní jako z osmdesátých nebo začátku devadesátých let, a na to, že jí nahrála kapela, která letos slaví čtyřicítku, je její energie obdivuhodná. Léta pohřbívaný pojem definitivně znovu ožívá a dá se čekat, že se bude chtít drát na čelo death / thrashového peletonu. Teď na to má.
|
