Pink Floyd byli v roce 1985 oficiálně prohlášeni za mrtvou kapelu, neboť Roger Waters vystoupil v tisku s prohlášením, které podtrhlo stav věci a naplno řeklo to, co každý dávno věděl. Waters měl na světě sólový debut „The Pors And Cons Of Hitch Hiking“, David Gilmour přihodil druhou sólovku, hardrockově laděnou „About Face“, a Nick Mason se realizoval prostřednictvím spolupráce s kytaristou Rickem Fennem na albu „Profiles“. Proto nebylo nic tak vzdáleného jako spolupráce pod hlavičkou Pink Floyd. Jako kdyby slavná léta nebyla, všechno rozbil souboj egomaniaka Waterse se zbytkem kapely, dokonce přišy tak vyhrocené okamžiky, že hrozil pěstní souboj. Waters nemohl vystát Gilmoura, protože jej nebral jako zakládajícího člena (jímž nebyl), viděl v něm soka v otázce vedení kapely a zbytek osazenstva, včetně pracovníků managementu, měl Waterse plné zuby.
Rozpad byl logickým vyústěním, ačkoliv příběh zůstal nedopsán. V okamžiku, kdy Gilmour začal dávat dohromady muzikanty pro nový projekt, mělo se jednat o jeho třetí sólovou desku. Když zaslechl názor, proč by na albu nemohl bubnovat Nick Mason, daiy se věci pohybu takovým způsobem, že už je nebylo možné zastavit. Gilmour byl tou myšlenkou doslova posedlý a zprvu nemožná varianta, že by se Pink Floyd dali dohromady bez Rogera Waterse, začala dostávat reálné obrysy. Objevil se i klávesista Rick Wright, jehož Waters před lety bez milosti vypoklonkoval, a měl zájem stát se znovu členem kapely, kterou zakládal. Nahradit Waterse po instrumentální stránce bylo vcelku jednoduché, Gilmour přizval basistu Tonyho Levina, jenž na tom byl muzikálně líp než Waters, ale po stránce kompoziční to tak jednoduché nebylo. A po stránce textové se to jevilo jako zcela nemožné. Kapela z toho vybruslila se ctí, rozhodla se odhodit model „The Wall“, výpravného a koncepčně situovaného megalomanského díla, a najmout externí textaře, kteří měli Gilmourovým skladbám dát slova.
Očekávaný problém nastal. Jakmile se Waters dozvěděl, že Gilmour plánuje další album pod názvem Pink Floyd, aktivoval armádu právníků, jejichž prostřednictvím se pokusil vzkříšení kapely zabránit. Došlo i na soud, Waters argumentoval tím, že Gilmour přišel do kapely až při druhém albu a nemá právo používat její název, ovšem přítomnost Nicka Masona tuto skutečnost rozporovala. Soud se přiklonil na Gilmourovu a Masonovu stranu, za nimiž stál ještě Rick Wright, jemuž právní kličky bránily v tom, aby se stal právoplatným členem nové tváře Pink Floyd. Ani po nepříznivém rozsudku se Waters nevzdal. Začal obvolávat americké promotéry a hrozit jim žalobami, pokud by novou verzi Pink Floyd chtěli vzít na turné. Vše se začínalo rozpadat, rušení koncertů a všechny problémy s tím způsobené skoro dostaly Gilmoura a Masona na mizinu. Nakonec došlo k dohodě, že Gilmour s Masonem si ponechají značku Pink Floyd a Waters bude mít výhradní práva k „The Wall“. S tím Roger souhlasil, jenže to bylo v době, kdy Pink Floyd měli venku desku „A Momentary Lapse Of Reason“, kterou předchozí strkanice poškodily.
„Není to album Pink Floyd, ani tak nezní. Je to docela chytrý padělek, ale skladby jsou chudé a Gilmourovy texty jsou dílem třetí jakosti,“ shrnul lakonicky dojmy z poslechu „A Momentary Lapse Of Reason“ Roger Waters a kupodivu mu za pravdu dal Rick Wright, který mluvil spíše o Gilmourově sólovce. Deska představuje mnohem přístupnější materiál, než tomu bylo v době, kdy byl Waters neomezeným vládcem a její výpovědní hodnota nemůže být tak silná jako třeba u „The Wall“. Wrightova slova o Gilmourově sólovce jsou vcelku trefná, protože „A Momentary Lapse Of Reason“ je nejhardrockovější deska, jaká kdy po názvem Pink Floyd vyšla. Druhá strana mince je taková, že toto dílo je kvalitní nahrávka, která cílí někam do dob „The Dark Side Of The Moon“ a „Wish You Were Here“, ovšem bez megalomanských výpravných ság typu „Shine On You Crazy Diamond“. Sází se spíše na sílu jednotlivých skladeb, které nejsou sešikovány do jednolitého konceptu, což je asi nejpalčivější bod, v němž Waters desce chybí.
„A Momentary Lapse Of Reason“ je naprostý protiklad vůči předchozí „The Final Cut“ a v tom je část její síly. Jestliže na minulé desce se Waters utopil v dramatickém konceptu, který ze skladeb udělal šeď průměru, Gilmour sází spíše na hity. Jistá dávka dramatičnosti tady také je, „The Dogs Of War“ je dílem, které by klidně mohlo být na „The Dark Side Of The Moon“ stejně dobře jako na „The Wall“, úvodní „Signs Of Life“ tepe na temnější strunu a „Yet Another Movie“ nepostrádá posmutnělou vzletnost „Wish You Were Here“, ale jiná místa jsou trochu vzdálená tomu, co dříve Pink Floyd představovali. Dávkovaná hitovost ve „One Slip“ „On Turning Away“ „Terminal Frost“ či závěrečné „Sorrow“ dokáže smést tuhle výtku. Jediným kusem, který působí poněkud nepatřičným dojmem, je pilotní singl „Learning To Fly“, ovšem to je dáno zejména nešťastným použitím zvukových technik poplatných době, kdy úvodní riff ve stylu ZZ Top (!) vyloženě přerve atmosféru vygradovanou v „Signs Of Life“.
Situace se začínala uklidňovat. Kapela musela změnit vzhled létajícího prasete, vlastnictví původního soud přiřkl Watersovi, ale slušný ohlas na desku (nedal se srovnávat s „The Dark Side Of The Moon“ či „The Wall) a vyprodané stadionové koncerty ukazovaly, že i o verzi „Pink Floyd minus Waters“ je zájem. Uvolnila se i právní nařízení a v roce 1988 mohl Rick Wright po takřka deseti letech vstoupit znovu do nejužšího týmu kapely. Zdálo se, že panuje klidná, přátelská a ničím (v tomto případě nikým) nerušená atmosféra.
|
