Více než třicet let strávil Terence Holler u italských power – progresivců Eldritch. Ne, že by to bylo jediné působiště, v němž se během dlouhé kariéry představil, v životopise má uvedený i dávný (a jediný) zápis v diskografii hard and heavy rockových Vicious Mary, ale jeho věrnost Eldritch byla příkladná. Všechno jednou musí skončit – pro Hollera byl zlomový rok 2022, kdy řady Eldritch opustil. Že to nebylo ve zlém, naznačuje jeho pochvalné prohlášení na adresu loňského alba „Innervoid“, v němž nezapomněl vyzdvihnout kvality svého nástupce. Že odchod nebyl zapříčiněn ani tím, že by to Hollerovi přestalo zpívat, prozrazuje aktuální deska „Reborn“.
V jejím názvu možná lze hledat jednu z příčin radikální změny v Hollerově hudebním životě - Terencovi to stále dobře zpívá, jen od světa Eldritch se v hudebním spektru vzdálil hodně daleko. K cestě do převážně staromilsky laděného klasického rocku se silným nádechem A.O.R. přibral kytaristu Denise Chimentiho , klávesáka Matteo Chimentiho, basistu Leonarda Peruzziho na baskytaru a bubeníka Alexe Gasperiniho, kteří mu pomohli vytvořit vyzrálé, pohodové, melodicky obratné, velmi přístupné album, které nikam nespěchá a spíš se jen tak mazlí s příjemně vláčnou atmosférou. Možná si v průběhu poslechu vzpomenete na Raye Aldera a jeho sólový odskok od Fates Warning, v němž by se (v náladovém rozpoložení a žánrovém posunu) daly najít jisté spojnice, Holler však změnu zasadil do daleko umírněnějšího výrazu, než jeho americký kolega.
Už příjemně lenivá úvodní „Do You Believe“ prozrazuje o albu mnohé – že se na desce sešli zkušení muzikanti, kteří dovedou nevtíravým způsobem předávat emoce, že jejich hudba bude o klidném prožitku, že v ní důležité roli budou hrát klávesy, ale že i ostatní nástroje dostanou svůj prostor, a že Holler je jednak ve výborné formě, jednak že si znovu našel polohu, která mu dokonale sedí. Živější a zpěvná „I Don`t Want“ vás spolehlivě rozpohybuje v bocích a nemáte-li potřebu se pohupovat a vlnit, nabídne dostatek možností pro zkoumání instrumentálních výkonů. Elektronickým úvodem probublané a přímočaře šlapající poselství „Music Is The One“ s rozbouřenými Hollerovými hlasivkami staví na živočišné chytlavosti (a proto je z ní největší pecka alba), kterou si v takhle přístupné podobě u Eldritch Terence mohl zřídka kdy užít. S „Falling Apart“ se Holler na výletu do minulosti posunou po časové ose úplně nejdál, což je výzva k tomu, aby jim do hudby prosakoval lehký prog, či silnější bluesové vlivy. I když je druhá polovina alba hudebně i pocitově klidnější, v závěrečné piánovce „Yulia“ vás Holler spolehlivě přesvědčí, že umíte-li žonglovat s emocemi, máte k dispozici velmi silnou zbraň.
Má-li tohle být začátek nové hudební kapitoly Terence Hollera (což by název desky mohl naznačovat), je jasné, že Terence zvolil skvělou cestu. Nikdy jsem neměl pocit, že by u Eldritch někdy uvadal natolik, aby měl potřebu nějakého znovuzrození. Ale stejně přišlo a výsledek je nadmíru povedený.
|
