Vlna zájmu, která se zvedla kolem před pěti lety na trh uvedené superskupiny Vltimas, měla své opodstatnění. Síla jména Davida Vincenta, někdejšího (a pro leckoho jediného možného) frontmana kultovních Morbid Angel, je v kruzích deathmetalové smetánky stále omračující a když k tomu přidáte norského kytaristu Runeho Eriksena vulgo Blasphemera, nástupce ultralegednárního Euronyma u Mayhem, dostanete kapelu, která minimálně žánrové fanoušky musí uchvátit. Naděje, jaké se do tohoto spojení vkládaly, potvrdila debutová deska „Something Wicked Marches In“, která skvěle pojila tradiční deathmetalový svět páně Vincenta, jenž se pasoval do role spasitele žánru a blackmetalový chlad a nepřístupnost Blasphemera, který kytarami dával hudbě Vltimas přesah přes deathmetalový chlívek.
Na druhé album, které mělo říct, že cesta „Something Wicked Marches In“ je správná, se čekalo dlouho. Vincent už není dvacetiletý rarach, který potřebuje vydávat desky každý rok a přesvědčovat svět o své pravdě, ale pět let je dost dlouhá doba na to, aby lidé zapomněli. Proto nelze odhadnout, jaký bude mít novinka „Epic“ dopad, obzvlášť když zcela nenavazuje na úspěšný debut. Není na ní všechno jinak, to by ani nešlo, ale nejedná se o jednovaječné dvojče a ani úplné pokračování debutu. Novinka jde vlastní cestou, někdy proti proudu času, jindy jako kdyby se ostalgicky ohlížela za tím, co muzikanti (zejména Vincent) prožili a vytvořili. Vydání „Epic“ je pro undergroundovou scénu událost, ačkoliv tentokrát trochu utajená.
Byť se David Vincent stal loni členem obnovené kultovní party Terrorizer, byl to on, kdo se nejvíce položil do skladatelského procesu „Epic“ a přesně podle toho deska zní. Oproti debutu zaznívají mnohem silnější reminiscence na jeho kdysi domovskou kapelu a když Vltimas zlověstně rozjedou na úvod desky titulní „Epic“, hned se vám vybaví dávná „Where The Slime Lives“, kterou Morbid Angel udělali díru i do jiného než striktně deathmetalového světa. Novinka neplive tak jedovatou slinu, ale podobnost je markantní. Titulní skladbou kapela nastavuje svou tvář a ukazuje, o čem deska je. Místy dostane více prostoru Blasphemer pro temný, black metalem poznamenaný styl, v němž poryvy kytar a lá Euronymous v „Exrcitus Irae“, mohou lehce připomenout jeho bývalé působiště, ale to jsou spíše jen střípky do mozaiky, kterou neomylně skládá Vincent.
Je lídrem, který rozprostírá mocný (až teatrální) hlas v „Mephisto Manifesto“, jenž vokálními linkami v refrénu nezapře inspirace slavnou „Master Of Puppets“ od Metallicy, a skladba dovádí v jakémsi divadelně heavymetalovém stylu, než aby podporovala smrtonošský styl alba. Je tu však i druhá tvář - následující „Scorcher“ kapela odstartuje takřka v grindcorovém duchu, za který by se nemuseli stydět ani Napalm Death. Je to trochu nepůvodní a nenápadité, ale jako osvěžení mezi rozmáchlejšími kompozicemi („Mephisto Manifesto“ a „Invictus“, ovšem taková je většina) působí skladba skvěle. Stejně tak i závěrečné monstrum „Spoils Of War“, v němž cítíte sílu mašírujících armád a její atmosféra je tíživá jako předzvěst přicházející války. Možná právě zde si Vltimas odbydou nejlepší okamžik na desce.
„Epic“ možná nastolí otázku, zda deska není spíše Vincentovou sólovkou, protože exlídr Morbid Angel svým vlivem zastiňuje zbytek souboru, ale nutno dodat, že titěrná práce a osobitost ostatních členů je pro Vltimas také velmi důležitá. Nedělají pouze křoví frontmanovi, spíše mu pomáhají přetvářet jeho myšlenky do hudebního tvaru. "Epic" by mohlo být vykročení k novým cestám, ačkoliv původní osobitost Vltimas se na něm trochu ztrácí.
|
