Ačkoliv se Mike Tramp loni pokusil vykřesat jiskřičku ze zašlé slávy kapely White Lion a předložil album „Songs Of White Lion“, za které to nepěkně slízl, stále je tu sólová kariéra, která dokázala situaci už jednou zachránit. Tramp s myšlenkou vytěžení zbytečků po hostině osmdesátých let nekoketoval poprvé a když si odmyslíme jediný smysluplnější návrat ke značce White Lion z roku 2007, z čehož vznikla podařená deska „Return Of The Pride“, ve všech ostatních případech se jednalo jen o bezostyšné tahání peněz z kapes zbylých fanoušků. Po nostalgické stránce White Lion ještě docela táhnou, a i když je dnes mnohem zajímavější Mikeova sólová tvorba (s návraty White Lion se obrací pouze ke starým věcem), je to věc, která zůstává v jeho rodném Dánsku, a například ve Spojených státech ji sleduje z rockového důchodu snad už jen někdejší neodmyslitelný pobočník Vito Bratta.
Trampova sólová tvorba kromě hlasu a specifické melodiky skladeb nemá s White Lion mnoho společného. Stejně tak s Freak Of Nature, výtečnou kapelou, kterou v první polovině Tramp vedl po rozpadu Bílého lva. Dnes už Mike neprodukuje napulírovaný glam metal, ani jeho alternativnější a grungeovější druhou tvář, ale čiré písničkářství. V něm se v sympatické rovině střetávají prožité zkušenosti z let strávených v Americe (vliv Bruce Springesteena i Jona Bon Joviho slyšet prostě je), láska ke kapelám typu The Beatles, a lehký bluesový feeling, což jsou ingredience, které v souvislosti s charismatickým projevem, uměleckou vyzrálostí a nezaměnitelným hlasem tvoří dobré desky. Mike musí vyvíjet stále větší úsilí, aby se neopakoval (čemuž se zabránit stejně nedaří), ale předloni udělal důkladnou změnu a mnohem zpěvnější angličtinu vyměnil za mateřskou dánštinu. Ta je hrubší, drhne v medových kompozicích, ale domácí fanoušci mu konečně důkladně rozumějí a Trampovi se na chvíli podařilo oddálit jednotvárnost.
„Mand Af En Tid“ je jeho druhá dánsky zpívaná deska. Aniž by to Tramp nějak zamýšlel, při jejím poslechu si uvědomíte, že za sólovou kariéru udělal docela slušný pokrok. Minulým albům zejména z konce minulé desetiletky (i obě deskám, které vyšly pod značkou Rock N`Roll Circuz) byla vyčítána šablonovitost, zněly velmi dobře, ale člověk při nich neprožíval už skoro žádné vzrušení, u „Mand Af En Tid“ je to trochu jinak. Všudypřítomná dánština je prvek, na který si člověk mimo Skandinávii nezvykl, ale až bytostně je cítit Trampova umírněnost a uvědomění si vlastního stárnutí. S tím plně koresponduje hudební složka, která je čím dál více popová (v nejlepším slova smyslu), skladby jsou zbavené jakékoliv pompy a zůstává jen Tramp s kytarou, tvořící melodie, které mají i po pětačtyřiceti letech na scéně schopnost uvíznout v paměti.
Pusťte si nejlepší věc na desce, čarokrásnou „Indeni“, v níž už nebudete hledat někoho, kdo kdysi zpíval „Broken Heart“ nebo „Hungry“, najednou máte před sebou zcela vyzrálého písničkáře, dělícího se o vlastní prožitky a zkušenosti. Máte před sebou někoho, komu skladby můžete věřit, protože z desky je cítit, že je tvořena za srdce a z lásku k hudbě. Jen z těch ingrediencí mohla vyrůst skvělá bluesovka „Storm Og Stille“, k níž skvěle sedí spodní polohy Mikeova hlasu. Výrazná nostalgická atmosféra se proplétá „Sammen Alene“, „Altid Farvel“ či skvělou závěrečnou „Ham Vi Vil Være“, v níž na mysli na chvilku vytane legendární „Farewell To You“, rozlučková skladba White Lion, která původně být rozlučkou neměla, ale stala se jí. A „Ham Vi Vil Være“ na závěr desky už jen dokresluje trochu potemnělou, trochu posmutnělou a sladkobolnou atmosféru.
Asi nejde tvrdit, že je Mike Tramp na svém dalším vrcholu, protože udržuje stabilní kvalitu a nedaří se mu dosahovat dávných vrcholů (když máte na kontě alba „Pride“, „Mane Attraction“ či „Freak Of Nature“, jde to těžko), ale zároveň neklesá někam k průměrnosti. Lze konstatovat, že přechod k mateřské dánštině z jeho desek udělal zajímavější a především ještě více autentická díla, která ukazují, že Tramp byl vždycky velký muzikant.
|
