Léta opakované tvrzení, že kolébkou hard rocku a heavy metalu je Velká Británie je jistě pravdivé, protože na britských ostrovech vznikly nejzásadnější stylové věci, ovšem pozadu nechtěla zůstat ani Amerika. Měla Jimiho Hendrixe (ačkoliv svůj fenomenální styl vynalezl právě ve Velké Británii), měla Steppenwolf a následně i Blue Öyster Cult, čímž podnítila hard rockovou obrodu přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Mezi další jména, zdánlivě mezi pouhé dělníky stylu, se řadí kapela Montrose, která je o mnoho důležitější, než se mohlo zdát. Ve své době kapela hrubě podceněná, se alespoň části zaslouženého uznání dočkala o mnoho let později, kdy už bylo pozdě ji začít vzývat a prosit někdejší členy, aby se znovu dali dohromady. Nikdy k tomu zcela nedošlo a poté, co před dvanácti lety Ronnie Montrose zemřel, stala se kapela definitivně encyklopedickým pojmem...
Vraťme se na začátek sedmdesátých let, kdy hard rockový hurikán poprvé nabral na obrovské sílě a zabouřil napříč světem. Kytarista Ronnie Montrose působil v kapele Van Morrisona, který s jazz rockovým a soulovým materiálem byl daleko od toho, co chtěl Montrose dělat. Ronnie však měl v kapele parťáka, basistu Billa Churche, s nímž byl naladěn na stejnou vlnu a poté, co si vydělali nějaké prachy za Morrisonovo album "Tupelo Honey", uznali, že je čas se pohnout dál a kapele svého chlebodárce ukázali záda. Montrose ještě nahrál desku "The Only Come Out At Night" Edgara Wintera, ale to už existoval základ jeho vlastní kapely, protože s Churchem měli jasnou vizi, jak by měla znít. Hardrockově, britsky, ale přitom dostatečně přívětivě pro americké publikum. Když v podivné coverové kapele v San Francisku objevili zpěváka Sammyho Hagara, který tam trestuhodně mrhal talentem, bylo na senzaci zaděláno. Spolu s Hagarem přišel i bubeník Denny Carmassi a klasická sestava, která se měla zapsat do historie, byla na světě.
Velice důležitou roli sehrál i producent Ted Templeman, s nímž se Montrose znal z dob u Van Morrisona a který novou kapelu vzal pod ochranná křídla. Podobně jako v příštích letech i pro Van Halen (paralel s touto kapelou je více a nejsou náhodné) zajistil Templeman pro Montrose nahrávací smlouvu s vydavatelským kolosem Warner Bros a zdálo se, že se na kapelu usmálo štěstí. Když na začátku roku 1973 poprvé vystoupili ještě pod názvem Ronnie Montrose And Friends, přišlo na ně pár kamarádů, kteří byli konfrontováni s vyspělým hardrockovým materiálem, jenž vykazoval takové známky tvrdosti, že kapela měla okamžitě zajištěné renomé. Její kredit během roku 1973 rychle stoupal nejen v domovském San Francisku, ale po celé Kalifornii, takže naděje, které kapela vkládala do debutové alba, se nezdály být marnými.
Desku Montrose tvořili už v průběhu svých prvních koncertů, což dokladuje i skutečnost, že 21. dubna 1973 se kapela objevila v živém rozhlasovém vysílání, kde kromě dnes zapomenutých skladeb odehrála (až na výjimku "Space Station No. 5") celé debutové album. To vyšlo 17. října a představilo zcela nadčasový, energicky natlakovaný a hitový materiál. Že je na něm zaznamenáno něco výjimečného, bylo jasné už ve chvíli, kdy desku Ronnie Montrose otevře legendárním riffem skladby "Rock The Nation", k čemuž Denny Carmassi přidá ráznou bubenickou kanonádu a není vůbec od věci tvdit, že tehdy se na americkém kontinentu zrodil heavy metal. Možná v prenatální verzi, ale spojnice s hnutím Nové vlny britského heavy metalu, tak jak ji posluchači poznali za sedm let prostřednictvím Iron Maiden, Saxon či Diamond Head, byly zcela jasně čitelné.
"Bad Motor Scooter" na otvírák naváže v trochu rozvernějším duchu, Montrose hraje slide kytaru, kterou podporují hromové riffy, jenž nezapřou inspiraci v boogie, ale stále jsou natlakované vysoko oktanovým hard rockem. Dramatičtější tvář ukáže "Space Station No. 5", v níž se tvrděrocková složka střídá s umírněnějšími pasážemi a není nouze o patřičnou dávku epična. Úvodní nedostižnou trojici doplní energická "I Don`t Want It" a řádně přiostřená coververze rock n`rollového hitu z roku 1947 "Good Rockin` Tonight" od Roye Browna, která může být chápána jako jediná zbytečná položka na desce, ale přesto by bez ní album nebylo úplné. Záhy po ní přichází dotyk podstaty tvrdé hudby, legendární "Rock Candy", do níž se Ronniemu podařilo napsat riff ve stylu "Smoke On The Water", "Breaking The Law", "Satisfaction" či "Iron Man". O nesmrtelnosti kytarové figury, jež psala dějiny, svědčí i fakt, že je jednou z ústředních melodií přitroublé, ovšem rovněž legendární puberťácké komedie "The Stöned Age" z roku 1994, která se v tuzemsku vysílala pod názvem "Rockmánie".
Strhující je i finále desky, ačkoliv může působit méně okázalým dojmem. "One Thing On My Mind" je hravější věc, která má rock n`rollový základ, ale stejně důležitá je tvrdost, kterou nejvíce vytváří bubeník Denny Carmassi, jenž jako kdyby hnal Ronnieho sóla (zejména ve finále skladby) kupředu a doloval z nich ještě více entuziasmu. Závěrečná "Make It Last" je hromovou kompozicí ve stylu Led Zeppelin, ve které prim znovu hraje úderný riff, který žene do výšin i hlas Sammyho Hagara. Ten je kapitolou samou pro sebe. Hagarovi bylo šestadvacet let a možná ještě rok před tím, než deska vyšla, se spokojil s rolí v coverové kapele a prodavače párků v rohlíku. Zde vyrostl takřka přes noc v nesmrtelnou legendu. V hrdle měl dynamit, dokázal šplhat do výšek jako Robert Plant a přitom stále ctít bluesový a místy až soulový feeling Glenna Hughes a dravost Davida Coverdalea. Přestože jeho hvězdná hodinka měla přijít o řadu let později, už na této desce ukázal, že bude patřit mezi vyvolené, kteří bezezbytku naplňují definici rockové hvězdy.
Tu z něj album "Montrose" neudělalo. Jeho přijetí bylo zklamáním, neboť se dostalo pouze na 133. pozici oficiální americké hitparády. Pro kapelu to bylo těžké zklamání, ovšem průkopníci a vizionáři nemají ve své době na růžích ustláno. Zde se to potvrdilo beze zbytku.
|
