Pro kapelu byl neúspěch debutového alba šok. Montrose dobře věděli, jak třaskavý materiál mají v rukou, jak je jejich hudba nadčasová a nezájem posluchačů jim přivodil nejednu bezesnou noc. Situaci nevydržel basista Bill Church, který oznámil na začátku roku 1973 odchod. Ze scény nezmizel, jeho chvíle měla ještě přijít, ale po obrovském zklamání s Montrose si na chvíli dal oddych. Nahradil jej v té době zcela neznámý basista a klávesista Alan Fitzerald (řadu let pak působil jako koncertní klávesista u Van Halen), který přišel v době, kdy principál Ronnie Montrose rozhodl o tom, že kapela nutně musí opustit styl, kterým se prezentovala na debutu. Chtěl být slavný, chtěl prodávat tolik alb jako Led Zeppelin a když to nešlo skrze tvrdou hudbu, muselo to jít jinak.
Sammy Hagar začal připravovaný materiál nesnášet. Při skladbách z debutového alba v sobě cítil rockového boha, někoho, kdo je ve středu pozornosti, kdo dokáže ohromit svým hlasem a komu se díky plavé kudrnaté hřívě mělo říkat americký Robert Plant. Jenže místo toho s hrůzou sledoval vizi, s jakou přišel Ronnie Montrose. Ten nechtěl novou desku dělat ze stejného těst. Zdálo se mu, že jím objevený proto-metalový zvuk nemá naději na úspěch a sledoval, kam se ubírá celá scéna. Led Zeppelin už dávno nebyli žhavou hardrockovou kapelou, Deep Purple začínali hledat nové výrazové cesty skrze funky a blues, a Black Sabbath po kokainové psychóze začínali tvořit více přístupný materiál. A to byl cíl, na který Ronnie mířil. Byl toho názoru, že oč sleví z dravosti a tvrdosti, o to větší úspěch se dostaví. Částečně měl pravdu...
Fitzeraldovo angažmá otevřelo kapele nové cesty k variabilnějšímu zvuku, kromě baskytary dostal na starosti i klávesy a syntezátor, čímž zvuk kapely definitivně proměnil. Prsty v tom měl Montrose, který k Hagarově nelibosti kapelu přetvářel k obrazu svému. Jestliže na debutu byl Sammy ve spoluautorství s Montrosem podepsán pod drtivou většinou věcí, zde byly jeho nápady akceptovány pouze u tří skladeb. Zpěvák vyloženě zuřil, když Montrose spolu s producentem Tedem Templemanem prosadili na desku coververzi od The Rolling Stones, nevýraznou a v podstatě neznámou "Connection" z alba "Between The Buttons", a když pak oba přišli s nápadem, že by desku mohla otevřít další coververze od chráněnkyně Franka Zappy, Lauren Wood, hrozil odchodem. Ještě zůstal, stejně jako jablko sváru - "Underground" - na začátku desky, ale jeho dny v Montrose se začínaly sčítat.
Přes šokující úvod, v němž se z Montrose stala poprocková kapela, je deska "Paper Money" velmi kvalitní záležitostí. Hagar přispěl do tří skladeb a i když jeho "The Dreamer" není bůhvíjakým dílem a spíše začne po čase lézt na nervy, "Spaceage Sacrifice" a titulní "Paper Money" jsou očekávanou ukázkou skvělého spojení Hagara a Montroseho. Nejsou takové jako "Rock Candy" či "Bad Motor Scooter", ale mají kouzlo i ve vrstvenější poloze a z kýžené rozmanitosti dokáží vytěžit maximum. Dobou práci odvedl i Ronnie, instrumentálka "Starliner" či typická hardrocková vypalovačka "I Got The Fire" jsou příkladem toho, jak skvělá a inspirující byla hardrocková scéna sedmdesátých let. Ovšem ani jedna z nich není nejlepší skladbou na desce. Tento titul si pro sebe uzmula "We`re Going Home", Montrosem zpívaná, epická, skoro až spacerocková věc, plná skvělých kytarových sól a tajemné atmosféry. Sice se až příliš vzdaluje původní podstatě Montrose, ale jen ona mohla ukazovat cestu do budoucna.
V roce 1974 byl Ronnieho předpoklad správný, "Paper Money" přinesla Montrose větší komerční úspěch než debutová deska, protože se jí prodalo dvakrát tolik. Jak je taková sláva dvousečná, ukázaly další roky. Jestliže si Ronnie liboval, že je kapela na dobré cestě, nastal pravý opak. Nejen proto, že kapelu kvůli "Paper Money" rozklížil, ale protože poté, co deska na okamžik zazářila, rychle zapadla (což je na druhou stranu velká škoda) a budoucnost ukázala, že debutové album bylo tím, co psalo dějiny. Když v roce 1986 dostalo platinu za prodej milionu kusů, už bylo pozdě přehodnocovat dávná rozhodnutí. Navzdory všemu a přes zbytečnost obou coververzí v úvodu alba je "Paper Money" velmi dobré album, které si dokáže místo v rockové historii obhájit.
Znamenalo však konec první etapy Montrose, kterou řada fanoušků považuje za jedinou možnou. Názorové cesty Ronnieho Montrose a Sammyho Hagara se rozešly do té míry, že jeden z nich musel z kapely zmizet, protože další spolupráce byla vyloučena. Poroučet se pochopitelně musel Hagar, ačkoliv historie ukázala, že jeho názor na směřování kapely byl správný a střízlivější. Když se letopočet změnil na rok 1975, byl zpěvák na odchodu z kapely. Svou šanci nepromarnil, brzy nastartoval sólovou kariéru, která se ukázala být úspěšnou, a na níž se znovu sešel ve svými spoluhráči z Montrose, vyjma jediného, Ronnieho Montrose. Úspěch, který zažil jako frontman Van Halen, byl tím, o čem snil kdysi na začátku sedmdesátých let s Ronniem a čeho se jim docílit nepodařilo. Ovšem zasloužili si jej stejně jako Van Halen.
|
