Máte-li v metalové kapele harfu, kterou celkem hojně využíváte, je základ pro osobitost jasně položen. Přidáte-li k tomu píšťalky, housle, či bouzouki, nebude tajemstvím ani stylové směřování. I přesto, že téměř všechny zásadní zbraně jsou tímto vyložené, sledovat vývoj italských folkáčů Furor Gallico je malé dobrodružství. Po personální i hudební stránce. Podle počtu muzikantů, kteří kapelou prošli, nebude zřejmě život se zpěvákem Davidem Cicalesem a harfistkou Becky Rossi, kteří jediní osobně zažili zrod Furor Gallico, zrovna peříčko. Podle hudebního progresu je však zřejmé, že dlouholeté hledání optimálního složení nese ovoce. Před devíti na druhém albu „Songs From The Earth“ bylo velmi snadné sledovat v hudbě Furor Gallico stopy zkušenějších kolegů, na aktuálním čtvrtém počinu „Future To Come“ už lze kapelu brát jako někoho, kdo je na nejlepší cestě zařadit se v blízké budoucnosti mezi ty, po nichž bude konkurence zvědavě pokukovat (byť porovnání třeba s Eluveitie se Furor Gallico člověk neubrání).
Není k tomu potřeba vymýšlet něco zásadně nového. Stačí, když z keltských nálad suverénním způsobem vytěžíte maximum – působivou atmosféru, jiskřivý střet agrese a romantiky, i chytlavé melodie, přidáte k nim vokální pestrost (Davidovo střídání harshe a čistého hlasu krásně zjemňuje křehký hlásek Valentiny Pucci), vše natlakujete spoustou energie, na vhodných místech to poprášíte zasněností a uvěřitelným lidovým nádechem a může vám z toho vylézt velmi povedené dílo. Pokud neznáte dosavadní diskografii kapely a necháte se nalákat přímo na titulní melodii, může se stát, že vám ve zbytku alba Furor Gallico připraví šok. Baladicky hladivá, zklidňující a konejšící „Future To Come“ je v rámci alba půvabně výjimečná skladba, postavená výhradně na jemnosti, lehkosti a nadýchanosti. Daleko signifikantnější je úvodní „Call Of The Wind“, která začne v podobném duchu, ale záhy nabere zcela jiný směr – od jemné harfy k píšťalkové skočnosti a smyčcové vláčnosti, až do výbuchu hrubosti, jež se dovedně proplétá (záleží na tom, kdo z křiklounů má zrovna hlavní slovo) s projasněnější náladou. Chcete-li ukázku toho, kam Furor Gallico dokážou dojít v rámci vlastní divokosti, zkuste „Among The Ashes“, která patří k nejútočnějším položkám alba. A v těchto intencích kompletní „Future To Come“ kolem vás proletí jako hodně průrazná střela.
Výrazově bohatá pohanská procházka od folku k deathu a zpět drží pevně pohromadě, neztrácí jiskru a tah, nabídne silnou atmosféru a hromadu povedených momentů. Furor Gallico zrají sice pomalu (čtyři alba za sedmnáct let vypovídají o tom, že Italové nemají potřebu něco uspěchat), ale jistě, a tak každý jejich krok je o posunu vpřed.
|
