Sammy Hagar zmizel ze sestavy Montrose v únoru 1975 a Ronniemu Montroseovi spadl kámen ze srdce, protože najednou byl v kapele jediným vůdcem, ačkoliv si neuvědomoval, že na Hagarových vokálních dovednostech, jeho hlasu a přirozeném frontmanství stála velká část úspěchu kapely. Ten nebyl nijak omračující, ale v Kalifornii patřili Montrose mezi zavedené pojmy, mohli se chlubit smlouvou s velkým vydavatelstvím a drobným žebříčkovým úspěchem - nedostali se do první padesátky alb, ale na prodejnosti "Paper Money" byl na začátku roku 1975 znát rostoucí trend. Hagar odešel na sólovou dráhu a kapele nezbylo hledat jiného zpěváka. Když se objevil Bob James, prakticky neznámý člen kapel Swan, Shatterminx nebo The Symbols Of Time, bylo nutné řešit další problém. Ronniemu výpověď dal také producent Ted Templeman, který začínal pracovat s Van Halen, ve kterých viděl obrovský potenciál.
Montrose, jenž považoval svůj talent za výjimečný se rozhodl, že další desku bude produkovat sám, což mělo za důsledek nekontrolovaný rozmach jeho ega a také nespokojenost uvnitř kapely, neboť s tímto krokem nesouhlasil zejména basista Alan Fitzerald, ale na chvíli se ještě podvolil. Aby Ronnie více podtrhl změnu zvuku, kterou načal na "Paper Money" a za níž tvrdě stál v opozici vůči Hagarovi, angažoval do kapely klávesistu Jima Alcivara. Kromě toho si vymínil, aby členové kapely začali řešit kupící se drogové problémy, neboť se v době, kdy působil u Edgara Wintera, málem předávkoval amfetaminem. Díky tomu získal naprosto antidrogový postoj, který vyžadoval i po ostatních členech, což se ne vždy setkávalo s pozitivním ohlasem. Období alba "Warner Bros. Presents Montrose!" je s touto problematikou spjaté pravděpodobně nejvíce.
Kapela kromě natáčení třetího alba vsadila na mohutnou koncertní propagaci, první vystoupení nového složení se uskutečnilo 5. dubna 1975 v sanfranciském Winterland Ballroom. Publiku byl představen James jako náhrada za Hagara, což vzbudilo protichůdné reakce, část publika se dožadovala Hagara jako jediného možného zpěváka kapely a část vzala Jamesův bluesově zabarvený hlas za svůj, ačkoliv jasné bylo, že tak výrazným zpěvákem jako Hagar nováček není. Neměl tak specifickou barvu hlasu, postrádal Hagarovu vytříbenou techniku a pro ženskou část publika nebyl ani vizuálně přitažlivý jako jeho kudrnatý předchůdce. Montrose si za svou volbou stál, což chtěl dokázat s další deskou, kterou kapela začala točit během hektického koncertování v létě 1975.
Album navazuje na "Paper Money", ale ještě více zabředává do AOR, takže může působit jak vzdálený předobraz Foreigner a dalších kapel, které v dalších letech získaly až nebývale velký úspěch. Ačkoliv na úvod desky Montrose zvolili tvrdou hard rockovou "Matriarch", snad trochu ve stylu Deep Purple a trochu jako návrat k první desce, většina alba na tvrdý hard rock či předpotopní heavy metal rezignovala. Následující "All I Need" je mnohem decentnějšího vyznění a dají se v ní najít vlivy blues, funky či folk rocku, což není na škodu věci, ale "Twenty Flight Rock" se v nich vinou své nevýraznosti utopila. Skladba se štěkajícím Jamesem ukázala markantní rozdíl mezi ním a jeho předchůdcem a bylo definitivně jasné, že v pomyslném souboji tahá James za kratší provaz.
Čarokrásná folkrocková balada, poutavé vyprávění o starém námořníkovi, "Whaler", byla jeho hvězdnou chvilkou, Montrose znovu připomněli Deep Purple, tentokrát z pozdně coverdaleovsko-hughesovské éry. V této skladbě si Montrose odbyli jednu z nejlepších chvilek kariéry, k čemuž pomáhá i violistka Novi Novog. Bohužel po ní se deska začne trochu kazit, "Dancin` Feet" je trochu příliš obyčejnou skladbou bez výraznějšího momentu a "O Lucky Man" až nevkusně podbízivým popěvkem, který dokáže uváznout v uších, ale je tak neodbytný, že ho po čase začnete mít plné zuby. Jako doušek křišťálově průzračné vody působí instrumentálka "One And A Half", což je prostor pro Ronnieho ukojení vlastního libida, jenž se postupně přelije v další méně výraznou "Clown Woman". Naštěstí finále je velkolepé, protože v něm Ronnie zúročil někdejší spolupráci se zpěvákem Kendellem Kardtem z roku 1971, kdy spolu skladbu vytvořili. Kardtova deska ale nevyšla a "Black Train" zůstala ležet v šuplíku. Ronnie ji vytáhl pro potřeby této desky, věc o smrti přítele v důsledku heroinového předávkování mu kápla do ostře protidrogové noty. Hudebně jde o vysoce energický hard rockový kus, který splňuje parametry utajeného hitu.
"Warner Bros. Presents Montrose!" je nevyrovnaná deska, která zaznamenává vrcholy v posthagarovském období, ale také ukazuje produkční nedostatečnost Ronnieho Montrose, jemuž chyběl dostatečný odstup od materiálu a více kritický pohled. Dobové recenze album odsoudily a poukazovaly zejména na Jamese jako na strůjce propadáku, historie mu podobný statut jako mají obě alba s Hagarem také nepřisoudila. Ostrý odsudek však není plně na místě.
|
