Odejít z hudební branže včas, to je umění, které nezvládá jen tak někdo. Když se rozhlédneme, vidíme nekončící zástup kapel, které správný moment propásly a jsou v nejlepším případě jen odleskem někdejší slávy, živořící na okraji zájmu, v horším případě trapnou imitací dávné síly. Jak to vypadá, tento stav kanadským Sum 41 nehrozí, přestože největší komerční úspěch si kapela odbyla, když vytěžila neopunkovou studnici na třiadvacet let starém debutu „All Killer No Filler“. Naštěstí nezůstala jen u něj a v dalších letech korigovala svůj styl, v roce 2011 na desce „Screaming Bloody Murder“ ostře otočila kormidlo směrem k heavy metalu a i když z toho takový komerční úspěch nebyl, alespoň na čas se kapele podařila oddálit jistota vlastní sebeparodie.
A teď je tu konec. Ten Sum 41 ohlásili ještě před loňským zářím, kdy těžký průběh covidu skoro zabil frontmana Derycka Whibleyho a kromě této nemoci prodělal i selhání srdce. To už byla deska „Heaven :x: Hell“, kterou Kanaďané označují jako bezpečně poslední, blízko dokončení. Whibley se ze zdravotních problémů zotavil, ovšem rozhodnutí ukončit kariéru, v níž je spolu s kytaristou Davem Bakshem jediným původním členem, zpět nevzal. Místo toho zopakoval, že deska bude působit retrospektivním dojmem a v nových skladbách vystihne celou podstatu Sum 41, což se děje. Ovšem místo sentimentálního vzpomínání na doby zašlé se objevuje natlakovaný energický materiál, který v sobě mísí všechny etapy vývoje, aniž by kapela nějak výrazně vykrádala sebe sama. Deska je naprosto logickým vyvrcholením kariéry Kanaďanů a střízlivé zhodnocení vlastní tvorby.
Stejně jako byla dosavadní kariéra Sum 41 rozdělena na dvě části, je tomu tak i u tohoto dvojalba. První část, pojmenovaná „Heaven“, se nese v klasickém neopunkovém duchu a dost dobře dokáže evokovat časy alb „All Killer No Filler“ či „Does This Look Infected?“ kdy Sum 41 mohli mít blízko ke Green Day. Druhá, logicky nazvaná „Hell“, je o mnoho tvrdším metalovým kusem, v němž se prolíná svět klasického heavy metalu a jeho novější alternativnější odnože. Obě části jsou docela odlišné a je těžké posuzovat, která z nich je lepší a pro Sum 41 reprezentativnější, ale přece jen na body více vyhrává neopunková. Je v ní více uvěřitelnosti, ačkoliv za prvotní pohnutkou na přelomu milénia byl jistě z části také kalkul, a oplývá větším hitovým potenciálem, kdežto metalová má temnější atmosféru, která nikdy nebyla pro Sum 41 tím pravým ořechovým.
Díky stylovému rozptylu je „Heaven :x: Hell“ rozmanitým dílem, ačkoliv ukáže, že časy dávných hitů jsou pryč a to i na první části, ve které se jim kapela snaží přiblížit. Znovu evokuje časy střední školy konce devadesátých let, kdy by „Waiting On A Twist Of Fate“, „Landmines“, „Future Primitives“ nebo „Dopamine" mohly být pevným bodem nejednoho z večírků a možná by si stálé místo našly i vedle tutovek od Blink-182 a Green Day. Ještě dnes dokáží vyvolat vzpomínky na dobu kasovních trháků „Prci, prci, prcičky“ a přitom nepůsobit úplně mimoňsky či trapně. Část „Heaven“ je bezproblémová, energická jízda, která sází hlavně na efekt, rychlost a melodie a nehraje si na žádné velké umění. Tím však není ani druhá část „Hell“, která s první v lecčems docela kontrastuje.
Sice ji uvede lehce popově zaoblená „Preparasi A Salire“, v níž prim kromě Whibleyho hlasu hrají klavírní tóny, ovšem zlověstné riffy (ač následně podpořené punkovým tempem) „Rise Up“ ukazují, že charakter alba se ostře mění. Trochu punkové minulosti ještě dokáže připomenout „Stranger In These Times“, ale „I Don`t Need Anyone“ je velmi tvrdý a alternativním metalovým kusem, který krátce před polovinou druhé části odstartuje to nejtvrdší, co nabízí deska i celá kariéra Sum 41. Než kapela metalové snažení zakončí ve zběsilé „It`s All Me“, hodí do placu dobře pojatou coververzi hitu The Rolling Stones „Paint It, Black“, kterou losangeleští W.A.S.P. hrávali kdysi lépe, ale ani verze Sum 41 není špatná. Paradoxně nejlepší na „Hell“ je úplně netypická „How The End Begins“, která posmutnělou náladou ohlašuje definitivní konec kapely. Sum 41 je i díky této skladbě jej možné věřit, protože kapela své možnosti i vyjadřovací schopnosti vyčerpala. Deska je zdařilou rozlučkou zcela v klasickém standardu kapely, která neměla na to, aby se stala hvězdou první kategorie, ale nikdy nezapadla do smradlavého bahna průměru.
|
