Z kariéry Motörhead se pomalu začala stávat rutina. Personální situace se uklidnila natolik, že se dalo mluvit o neměnném stavu a v Mikkeyem Dee a Philu Campbellovi konečně Lemmy našel nejvěrnější a nejspolehlivější parťáky, po hráčské stránce se Campbell zcela vyrovnával legendárnímu „Fast“ Eddiemu Clarkovi a Mikkey Dee byl bez přehánění nejlepší bubeník, jakého kdy Motörhead měli. Začal se psát rok 2000, v němž kapela oslavila čtvrt století na scéně a Lemmy jako zasloužilý pětapadesátník začal působit jako mentor pro řadu kapel, které naslouchaly jeho otcovským radám, ať už to bylo na baru v losangeleském Rainbow, z něhož si Lemmy udělal druhý obývák nebo na turné, kde kapela trávila velké množství času. „Tentokrát se skutečně neodehrávalo nic moc zvláštního. Svým způsobem to byla klidná doba,“ zmínil Kilmister při vzpomínkách na konec devadesátých let a začátek nového tisíciletí.
Do módy vstoupily nejrůznější festivaly a Motörhead této módy rychle využili, byli zváni do pozice headlinerů, což jim zaručovalo mnohatisícové publikum, které na ně nechodilo. Festivaly zejména v německém Wackenu či Balingenu byly (alespoň na evropském kontinentu) pro kapelu důležité tím, že z ní definitivně udělaly legendu. Lemmy poprvé přiznal, že svět by už nemusel potřebovat žádnou další desku Motörhead, porotože na festivalech návštěvníci vyžadovali dokola největší hity. „Bude mi milejší, když po mě jeden člověk bude chtít zahrát jednu skladbu z nového alba, než když po mě sto lidí bude chtít pořád dokola „Ace Of Spades,“ povzdechl si Lemmy, ovšem to bylo jediné, co s danou situací mohl udělat. Přesto se pustil do produkce nové desky. „Dali jsme jí jasný název „We Are Motörhead“. Ten říká úplně vše, víc není třeba,“ podotkl Mikkey Dee a je nutné mu dát za pravdu.
Album z roku 2000 ukazuje setrvalý stav věcí, při němž se ve světě Motörhead přestalo cokoliv vyvíjet a měnit. Kapela neztratila energii, ačkoliv se na „Snake Bite Love“ mohlo zdát. Že Lemmyho začíná dohánět věk a šílený způsob života, a že kapela si vybírá malý oddechový čas. To pro „We Are Motörhead“ neplatí, k čemuž dopomohla i změna na producentském postu, který opustil Howard Benson, jenž s kapelou prožil prakticky celá devadesátá léta, ale s jehož prací panovala čím dál menší spokojenost. Na jeho místě zůstal Duane Baron, který na albech Lemmyho formace pracoval v minulosti a spolu s ním se ve studiu objevila skutečně nesourodá a neočekávaná dvojice – dnes už zesnulý kytarista od Lou Reeda, Meat Loeafa či W.A.S.P. Bob Kulick, a bývalý kytarista kapely The Scream, v níž před svým nástupem k Mötley Crüe působil John Corabi, Bruce Bouillet. Jaký konkrétní přínos tito muzikanti k desce měli, Motörhead nikdy neobjasnili, ovšem v bookletu jejich jména uvedena byla.
Kdyby si Motörhead alba produkovali sami, pravděpodobně by se na výsledku vůbec nic nezměnilo, protože „We Are Motörhead“ je signifikantní nejen názvem, ale i hudebním obsahem. Možná nejparadoxnější na celé desce je fakt, že jako pilotní singl si kapela vybrala coververzi od Sex Pistols „God Save The Queen“, která plně koresponduje s jejich celoživotním postojem, ale vzhledem ke kvalitě několika dalších skladeb z desky se tento krok jeví jako podivný. Přesvědčivější by bylo, kdyby Lemmy a jeho parta vybrali například titulní „We Are Motörhead“, která ukazuje nejryzejší podstatu kapely, úvodní „See Me Burning“, či vcelku hitovou „Wake The Dead“, která zaujme netypicky vyklidněnými, skoro až jazzovými kytarami. Zle by neudělali ani kdyby sáhli po čtvrté nejvydařenější skladbě desky, energické „Stay Out Of Jail“, jež je typem kompozice, která z této kapely udělala legendu.
Se zbytkem desky to tak slavné není. Je přesvědčivější a našlápnutější než „Snake Bite Love“, ovšem spíše ji postihuje stigma „Sacrifice“, neboť obsahuje příliš mnoho nevýrazných věcí. „(Wearing Your) Heart On Your Sleeve“, „Stagefright/Crash & Burn” nebo “Out To Lunch” mají výtečně zvolené tempo, ovšem melodické nápady zaostávají, takže i po řadě opakovaných poslechů z nich ve vás mnoho nezůstane. I proto v konečném účtování lze „We Are Motörhead“ zařadit spíše do druhé poloviny diskografie. Jako kdyby se Lemmyho parta nechala uchlácholit vlastní výjimečností (která je na místě) a spoléhala na typický styl, jenž se však začínal jevit jako vcelku vyčerpaný.
Do nového tisíciletí kapela vstoupila s jistým standardem, který byl lepší než její slabé chvilky, přesto už nedosahoval hvězdných výšin jako z přelomu sedmdesátých, osmdesátých a v některých momentech i devadesátých let. Po vydání alba následovalo dlouhé turné, které kapelu vrátilo zpět do Ruska a východní Evropy, na konci kterého Lemmy zkolaboval, což jej na čas vyřadilo ze hry. Bylo třeba zpomalit, ale jak Kilmister přiznal, to nepřicházelo v úvahu. Kořalka mu přece jen stále chutnala.
|
