Nová vlna nové vlny, to je dnešní tradiční metal, který se snaží přiblížit hodnoty metalové hudby osmdesátých let mladým posluchačům. Trochu pozbývá relativity, když tu stále máme Iron Maiden, Judas Priest, Saxon, Diamond Head, Mercyful Fate, kteří koncertují a zároveň tvoří nové desky, ale každá generace holt chce své idoly. Zástupci dnešní vlny tradičního heavy metalu nikdy nemohou dorůst ani poloviny velikosti svých předobrazů, ale dají se mezi nimi najít kapely, které ač jsou nepůvodní, mají slušné vyjadřovací schopnosti, s odkazem vzorů se popraly vcelku dobře a tvoří alba, která za poslech stojí. Mezi ně patří němečtí Attic, kteří si dali za úkol být epigonem dánských Mercyful Fate, k čemuž ve svých řadách hýčkají i klon Kinga Diamonda, jenž si říká Maestro Cagliostro. Jde jim to dobře, včetně vyvolávání atmosféry gotického děsu, a ačkoliv nepůvodnost stříká z každého tónu, jsou jejich alba slušným posluchačským zážitkem.
Když v roce 2017 přišli s albem „Sanctimonious“, možná působili jako zjevení v době, kdy byl comeback Mercyful Fate z říše pohádek, a King stále sliboval novou desku „The Institute“, ačkoliv ji nevydal dodnes. Otázka je, jak to bude nyní, protože Attic několik věcí podcenili. To, že Mercyful Fate ohlásí velkolepý comeback, který snad bude korunován i novou deskou, ovlivnit nemohli, ale to, že o nich sedm let nebylo slyšet, ano. Sedm let je pekelně dlouhá doba na to, aby fanoušek zapomněl. Navíc na kapelu, která představila obstojný debut a velmi dobrý druhý díl. Novinku „Return Of The Witchfinder“ lze brát jako comebackové album, přestože žádný rozpad nebyl ohlášen. Možná byla otázka, kam se kapela posune a jestli zvolí rozmanitější vyjadřovací prvky a větší barvitost hudby, ovšem nic z toho se neděje. Může to představovat zklamání, na druhou stranu to zbylé fanoušky ušetří od překvapení, o které by asi nestáli.
Třetí deska znovu představuje hru na Mercyful Fate z období prvních desek „Melissa“ a „Don`t Break The Oath“, tvorba Němců je samozřejmě ošetřena moderní produkcí, která je spolu s úzkostlivým tradicionalismem odlišuje do zvuku Diamondovy kapely z devadesátých let. Attic přidávají o trochu více hitovosti, protože melodie, které nasadí do úvodní „Darkest Rites“, by pro Mercyful Fate byly příliš uhlazené až sladkobolné, ovšem Attic jejich přítomnost kompenzují momenty, v nichž rozjedou nekompromisní řež a kanonáda bicích upomene pravověrné blackmetalové kapely. Podobný mustr kapela použije v „Hailstorm And Tempest“ a „The Thief`s Candle“. Naštěstí v titulní „Return Of The Witchfinder“ zahustí atmosféru větší temnotou, horrorovými prvky a Cagliostro napíná hlasivky po diamondovském způsobu skoro až prasknutí.
Slabší chvilky v „Offerings To Baalberith“ a částečně i v „Azrael“ kapela kompenzuje silnějším závěrem desky, pro který si připraví atmosféru záhrobní mezihrou v minutové skladbě „Up In The Castle“, aby v „The Baleful Baron“ Attic zažila nejlepší chvilku, zejména kytary si spolu rozumí stejně jako za bájných časů Hanka Shermanna a Michaela Dennera. Když kapela zvolí o trochu drsnější tvář v závěrečné, více než sedm a půl minut dlouhé „Synodus Horrenda“, kterou žene vpřed blackmetalová rytmika, je to ku prospěchu věci. Attic touto skladbou trochu vyrovnávají chvilky, v nichž se snaží o hitovost a trochu jemnější (čti melodičtější) přístup k věci, který ne vždy pasuje k jejich vizi a vystajlované image, jež toho rovněž hodně dluží Kingovi a jeho partě.
Pokud si chcete ukrátit čekání na novou desku Mercyful Fate nebo King Diamonda, mohou být Attic dobrou volbou. Tedy v případě, že se dokáže přenést přes to, že je to jen kopírka, ačkoliv v podstatě skoro dokonalá. Je dost dobře možné, že dvacátá léta budou skutečným soumrakem pravých metalových bohů, takže je třeba kapely jako Attic brát na milost.
|
