Oslavy čtvrt století trvání kapely, které v roce 2000 Motörhead svedly dohromady s původním kytaristou Eddiem Clarkem, jenž s kapelou a dalšími hosty (Brian May, Doro Pesch, zpěvák Ugly Kid Joe Whitfield Crane) vystoupil v londýnském Brixton Academy, měly velký vliv. Ne kvůli tomu, že si Motörhead po skoro dvaceti letech znovu zahráli s Clarkem, ne proto, že si Lemmy nutně musel přiznat svůj věk, ale z toho důvodu, že si uvědomili, že poslední deska „We Are Motörhead“ byla co se týče tvrdosti asi nejzazší mez, za kterou kapela nechtěla jít. Podobná situace nastala o pár let dříve, když vyšlo album „Sacrifice“ a Motörhead z toho vybruslili náramně s výtečnou nahrávkou „Overnight Sensation“. Možná proto se stejně skvělé dílo čekalo i nyní. Jenže Motörhead nového tisíciletí, to byla trochu jiná kapela než Motörhead poloviny devadesátých let. Ne že by se měnil styl nebo se vymýšlelo něco nového, co by kapele neslušelo. Důvod byl mnohem prozaičtější, muzikanti (a zejména Lemmy) prostě začínali stárnout.
„Při nahrávání alba nevládla úplně dobrá atmosféra. Psali jsme ho s Philem měsíc potom, co jsme dorazili do L.A. Do Ameriky jsme přilétli 10. září 2001 a druhý den se to stalo v New Yorku,“ uvedl bubeník Mikkey Dee. „To se na desce odrazilo, proto je plná zasraného strachu. Album je hodně náladové, což se odrazilo i na Lemmyho melodiích,“ dodal bubeník, který ve vyprávění mířil na útok islamistických teroristů na budovy World Trade Center. Jakási podivná stísněnost, která po teroristickém činu zavládla, mohla za nízkou koncentraci, tentokrát se zdálo, že skladatelská studnice opravdu vysychá a že přísně střežená čistota stylu, který Motörhead představovali, se ztrácí. Proto se druhé „Overnihgt Sensation“ nekonalo, možná proto album „Hammered“ představovalo slabší položku v diskografii kapely.
Kapela věděla, že nechce natočit desku jako „We Are Motörhead“ a jak se Lemmymu blížil důchodový věk, stále více se obracel ke kořenům. Přiznával, že si doma pouští rock n`rolly z padesátých a šedesátých let, které jsou stejně jako blues pro něho stálým zdrojem inspirace. Oproti minulé desce přišlo drobné zjemnění a zjednodušení soundu, který začal více využívat tříakordového schématu a nepouštěl se do žádných zbytečných fines a parádiček. Místo očekávaného energického náporu album otevře valivá „Walk A Crooked Mile“, která hned na úvod desky nastolí otázku, zda Motörhead dokáží být neřízenou střelou jako v časech „Overkill“, „Bomber“ či „Ace Of Spades“, nebo míří do starého železa. Lemmyho hlas, čím dál více hrubnoucí bruska, pomalu začínal ztrácet sílu, což se na desce zřetelně projevilo.
Kapela znovu udělala změnu na postu producenta, Bob Kulick v její blízkosti zůstal, ale pouze proto, aby natočil kytarové party do skladby „The Game“, která byla odsunuta do pozice bonusu. Na producentskou stoličku usedl renomovaný Thom Panunzio, jehož Lemmy obdivoval proto, že v sedmdesátých letech spolupracoval s Johnem Lennonem. Kromě něho Panunzio produkoval i nahrávky Alice Coopera, Iggyho Popa, Joan Jett, Bruce Springsteena či Aerosmith, což pro kapelu byla dostatečně silné portfólio, aby na spolupráci kývla. Nedopadla podle představ, protože do producentské práce se musel zapojit i Lemmy, což, jak všichni víme, nebyl příliš zdatný producent. Výsledek, který byl předložen v dubnu 2002, tomu odpovídá a už v době vydání působil spíše rozpačitým dojmem.
Aby Motörhead ukázali, že umí rozjet pořádně dekadentní párty jako za mlada, vsadili zejména na údernou „Brave New World“, v níž se vybičovali k výkonu, který naprosto sráží kolovrátkový refrén a dobové úvahy o nové „Ace Of Spades“ nelze brát vážně. Lépe je na tom „Voices From The War“, ve které namísto energetické nálože přesvědčí zejména temná atmosféra, která plně koresponduje se stavem, v jakém kapela desku tvořila. Velmi slušně působí „Dr. Love“, která jako kdyby se obracela někam do sedmdesátých let a chtěla v typickém kapelním stylu demonstrovat lásku k blues, a zběsilá „Red Raw“, v níž Lemmy chrčení posouvá do spodních pater a zní jako smečka výhrůžně vrčících psů. Emoce vybočuje až hororové outro „Serial Killer“, jež patří (kupodivu) k tomu nejlepšímu, co nahrávka nabízí.
S vědomím toho, že Motörhead, při svém naprosto unikátním stylu neumí natočit album horší než lehký nadprůměr, lze i „Hammered“ považovat za slušnou desku, na které se nachází až příliš mnoho zbytečných a snadno zapomenutelných skladeb, které propadly sítem času. Bohužel to, co se v roce 2002 jevilo jako propad, se ukázalo být novým kapelním standardem. Síly ubývaly, ale na konci s nimi Lemmy a spol. ještě rozhodně nebyli.
|
