O tom, že Blue Öyster Cult patří mezi obrovské rockové legendy, ačkoliv jejich půvab českým fanouškům povětšinou unikal, se není třeba bavit. Faktem ale je, že kapela měla vždycky trochu rozkolísanou diskografii a po výživných sedmdesátých letech, kdy pálila jednu skvělou nahrávku za druhou, jí v osmdesátých letech došel dech a v dalších desetiletkách se s novou hudbou hlásila spíše sporadicky. Svědčí o tom díla „Agents Of Fortune“ „Secret Treaties“ či „Spectres“, která Blue Öyster Cult v diskografii doplnila nepoměrně horšími alby „The Revolution By Night“, či „Club Ninja“, aby na konci devadesátých let zvedla hlavu se skvělou nahrávkou „Heaven Forbid“. O tom, že mají co říct i v novém tisíciletí, svědčila před čtyřmi lety skvělá comebacková nahrávka „The Symbol Remains“. Zejména díky ní se novinka „Ghost Stories“ očekávala s nadějí, že bude pokračovat velká forma tvůrčích mozků kapely, obou frontmanů Erica Blooma a Donalda Roesera aka Bucka Dharmy.
Jenže se znovu potvrzuje skutečnost o rozkolísanosti diskografie kapely, i když to není tak markantní jako kdysi. Snad právě proto, že se „Ghost Stories“ tváří jako řadová deska, ačkoliv ve skutečností jí až tak úplně není, alespoň ve smyslu novosti materiálu. Ten nepochází ze současnosti a někteří skutečně skalní fanoušci už fragmenty různých skladeb znají, některé z nich i z koncertního provedení. Je úplně jasné, že Blue Öyster Cult pro účely desky vymetli šuplíky a přestože z nich posbírali silnější kusy, na pečlivě zkomponovanou novou desku, která by byla důstojným pokračováním „The Symbol Remains“, to nestačí. Jistá úroveň a originalita kapely je zaručena jasně rozpoznatelným rukopisem obou hlavních tvůrců a typická atmosféra Blue Öyster Cult se také nikam nevytratila, ale je nutné si přiznat, že deska zůstane albem druhé kategorie se skladbami, u nichž kapela měla dobrý důvod neumístit je na desku už v době jejich vzniku.
Signifikantní hity jako „(Don`t Fear) The Reaper“, „Burning For You“, „Astronomy“ nebo „Harvest Moon“ z novější doby se zde nacházet nemohou, a to ani přesto, že materiál spadá někam mezi desky „Spectres“, „Mirrors“, „Cultösaurus Erectus“ a „Fire Of Uknown Origin“. Podle toho „Ghost Series“ zní, hned úvodní „Late Night Street Fight“ je typický öystrovský hard rock sedmdesátých let, ovšem bez jiskrných momentů, o něž nebyla v jejich tvorbě nouze. Následující „Cherry“ je typický rock n`roll, snad ještě o dekádu starší a v podání sedmdesátníků o to dědkovštější a těžkoprdelatější. Nenadchne ani „So Supernatural“, i když vykřísne jiskřičku naděje (zejména v krásně tajemné sloce), že to s deskou tak špatné nebude. Skutečně není, když se přenesete přes zklamání, které vám přivodí jako následovník výtečné „The Symbol Remains“, na níž se kapela představila v jiném světle.
Velký kus práce udělal klávesista a kytarista Randy Castellano, který se postaral o modernizaci starých nahrávek, včetně ponechaných pasáží, v nichž jsou ke slyšení bratři Bouchardové jako rytmická sekce starých Blue Öyster Cult, či zesnulý klávesista Allen Lanier, jehož práce je ke slyšení ve skladbě „Shot In The Dark“, která patří mezi lepší položky desky. K nim lze zařadit i svižnou „Gun“, bluesovou „Money Machine“, vzrušující „Don`t Come Running To Me“, která je oproti zbytku mnohem moderněji vyvedená, i závěrečnou coververzi od The Beatles „If I Fell“. Ta paradoxně jako jediná pochází ze současnosti a má mnohem více modernějších aranží než další coververze, „Kick Out The Jams“ od punkových průkopníků MC5, jejíž provedení v režii Blue Öyster Cult je jeden z největších přešlapů alba.
Přesto kapele slabší materiál vyčítat nelze. Fanoušek může být mírně zklamán (pokaždé přece není posvícení), ale skutečnost, že kapela má po pětapadesáti letech ještě chuť do něčeho se pouštět, je obdivuhodná. Ovšem završit celou diskografii albem., které by podtrhlo originalitu a význam této kapely, je v podstatě nutnost.
|
