To, že kapela sklouzne po bezmála třiceti letech existence do rutiny, je naprosto běžná věc a nelze to vyčítat ani tak specifickému spolku jako byli Motörhead. I na ně by se dal aplikovat citát Anguse Younga z AC/DC o tom, že každý rok točí stejné album, jen s jiným obalem, protože tyto kapely jsou v rockové historii ojedinělým úkazem, jak lze přežívat desetiletí jen s minimem jakýchkoliv změn nebo pokroku. To si nutně muselo vybírat daň v podobě slabší alb. Na jejich vlnu Motörhead najeli v druhé polovině devadesátých let, kdy vydali vcelku nezáživnou desku „Snake Bite Love“. Hlavu mírně zvedli s „We Are Motörhead“, ale „Hammered“ byla zase jízda až na samou hranici průměru, kapela působila vyčerpaně a skladby jako kdyby najednou neměly energii, kterou v minulosti prosluly. Možná tuto skutečnost viděli i členové kapely a zřejmě proto došlo k rozhodnutí najít si nového producenta.
Volba padla na Camerona Webba, který od konce devadesátých let platil za dravou štiku vyhlášených studií a byl parťákem pro Andyho Johnse, s nímž produkoval debutovou desku Buckcherry nebo Terryho Datea, se kterým pracoval na slavné „Significant Other“ od Limp Bizkit. Ten se netajil tím, že by chtěl na desce pracovat s Motörhead, ovšem začátek spolupráci neproběhl úplně podle představ. „Mluvil jsem o tom, jak bych s nimi chtěl udělat skutečnou heavymetalovou desku a myslel jsem si, že kapela bude za jedno. Ale to byla chyba, z čehož mě Lemmy vyvedl, když mi řekl, že hraje rock n`roll a nemá rád tvrdou metalovou hudbu,“ řekl k začátku spolupráce Webb. I přes počáteční nedorozumění spolupráce začala fungovat a výsledek, který se objevil 22. června 2004 leckoho ohromil. Motörhead se až nečekaně dostali zpět do formy, kterou měli naposledy na albu „Overnight Sensation“ a o níž se soudilo, že ji kapela už docílit nedokáže.
Výtrysk energie, který přinesla úvodní „Terminal Show“ byl typický, ale v posledních letech prakticky neslyšený, a pro fanouška, který v něco podobné možná ani nedoufal, byl jak proud živé vody. „Terminal Show“ naznačila, že Motörhead dokáží pracovat v tvrdostí „Sacrifice“ či „We Are Motörhead“, ale znovu do ní implantují zapamatovatelné melodie a hitové prvky alb „Overnight Sensation“, „Bomber“ či „March Or Die“. Tuto skutečnost s velkým vykřičníkem podtrhla skvělá „Killers“, která je nejen nejlepší skladbou desky, ale i představením toho nejlepšího, co Lemmy a spol v novém tisíciletí předvedli. Obě úvodní věci odstartují strhující jízdu skrz album, na němž kapela demonstruje, že ve Webbově osobě našla výtečného nástupce Howarda Bensona, s nímž vytvořila nejlepší alba devadesátých let.
Motörhead jsou na „Inferno“ nebývale při chuti a sází jednu skvělou věc vedle druhé. Když v polovině desky přijdou s nekompromisním rock n`rollem „Life`s A Bitch“, je to jako kdyby ve čtyřech minutách shrnuli nejen svou životní filozofii, ale ukázali i nejryzejší hudební tvář, pravou podstatu nejen vlastní tvorby, ale celého rock n`rollu. „In The Black“, „Lin The Year Of The Wolf“ či „Keys To The Kingdom“ potvrzují vysokou úroveň desky, ale kapela skrze ně míří do zcela odlišného, přesto velikého finále, které se naprosto vzdálilo tomu, co původně od alba Cameron Webb očekával. „Whorehouse Blues“ byla jasná Lemmyho odpověď těm, kteří Motörhead považovali za heavymetalovou kapelu. Kapelník jasně ukázal, kde jsou kořeny jejich tvorby. Skladba je čisté country blues, Phil Campbell vytáhne akustickou kytaru, Mikkey Dee tamburínu, Lemmy foukací harmoniku a společně se pustí proti proudu času až někam na deltu Mississippi. Je to finále tak nečekané, až z toho zamrazí.
Kapela ve zpětných komentářích hovořila o přínosu Webba, který podle Lemmyho plně porozuměl záměru, s jakým bylo album tvořeno. Vzniklo dílo, které se vymyká trendu, jaký Motörhead nastoupili na konci devadesátých let a entuziasmem plně odkazuje na legendární alba. Posluchač má co do činění s albem plným hitů, na němž se Lemmy rozhodl vzdorovat stárnutí - přiblížil se šedesátce a možná úplně naposledy mu to jde na výbornou. Když některé recenze pateticky hovořily o tom, že deska je návratem k "Overkill“, lze s tím s přivřením oka souhlasit.
Lemmy cítil, že jej v pokročilém věku začíná uznávat i většinová společnost, která vzala v potaz jeho status rockové legendy. Zadostiučiněním všem předchozím příkořím mohlo být první udělení ceny Grammy, kterou Motörhead dostali v kategorii Nejlepší metalový výkon. „Povedlo se to u příležitosti našeho třicetiletého výročí,“ podotkl Lemmy. „Ale… kurva… kdyby nám dali Grammy za jedno z našich alb nebo skladbu, něco by to znamenalo, ale takhle….“ Prestižní cenu totiž Motörhead dostali za cover „Whiplash“ od Metallicy…
|
