Skotští Gun už dávno nejsou takové hvězdy, jako tomu bylo v devadesátých letech, kdy album „Swagger“ zabodovalo zejména na britských ostrovech a skotská parta se trefila do nálady posluchačstva. Dokázala zkombinovat poctivý hard rockový fundament, glam metalové pozlátko a zdatně zareagovala i na grungeovou vlnu alternativnějším přístupem, čímž tvořila jakési pokračování končící naděje britské scény Little Angels. Fanoušky uchvátili natolik, že když vydali album „0141 632 6326“, řada z nich toto číslo vytáčela v touze pohovořit s muzikanty. Že to na druhé straně nikdo nezvedl, je nasnadě, ale tato historka krásně dokresluje skutečnost, jak byli Gun populární. Otočku o sto osmdesát stupňů ale skoro neustáli.
Dnes jsou kapelou pro hrstku věrných, o čemž svědčí skutečnost, že minulé album „The Calton Songs“ vyšlo v takové tichosti, že jej zaregistrovalo jen pár skalních. Novince „Hombres“ se dostává o trochu více publicity, ale co je to v porovnání s tím, že když vyšla „Swagger“ nebo „0141 632 6326“, byl škleb Marka Rankina na každém druhém sloupu a plakátů s obalem alba bylo vytištěno tolik, že s nimi bylo možné vytapetovat snad celou planetu. Rankin už v Gun není a jsou to neustálé změny sestavy, které se na kapele podepisují asi nejvíce. Hudba, kterou Skotové hrají, má pořád co do sebe a i „Hombres“ ukazuje, že jejich talent nikam nezmizel a že někdejší úspěch nebyl úplně náhodný, i přesto, že z těch let je v Gun už jen kytarista a hlavní skladatel Giuliano Gizzi a jeho bratr Dante se přesunul z pozice basisty na post frontmanský.
Gun jsou krásně usazeni ve svém výrazu a je jejich velkou devizou, že návrat až někam k debutu „Taking On The World“ dokáží prezentovat s takovou grácií, že nemáte pocit, že posloucháte skoro šedesátileté chlápky, kteří se za každou cenu snaží udržet mladí. Jejich hudba je nemoderní (to ostatně dneska skoro každá rocková muzika), ale netrpí příznaky stárnutí a fotrovatění. Když hned v úvodu otvíráku „All Fired Up“ Gun použijí provařený fígl dnešních popových kapel, který velmi pěkně rozčísnou patřičným riffem, je velmi sympatické zjištění, že na sentimentální strunu a jakékoliv retro se hrát nebude. Skladba má patřičný tah a stadionový refrén, takže zcela jistě půjde o naprostou koncertní tutovku. V tomto ohledu jí na albu nejvíce konkuruje svižná „Take Me Back Home“, která využívá někdejšího popmetalového potencionálu stadionových hegemonů Def Leppard, Bon Jovi či Whitesnake.
Pestrost alba prezentuje houpavá, trochu stonesovská „Fake Life“, či dramatičtěji vystavěná „Never Enough“, v níž se Gizzi v refrénu snaží uchylovat k manýrům Axla Rose, ale zůstává pouze na polovině cesty. O to lépe vystřihne skvělou „Lucky Guy“, ve které si kapela vypomáhá punkovými kořeny a náhle dokáže znít jako stará londýnská parta (libovolná s kořeny v roce 1977) dobách největší slávy. Jedinými skladbami, které se krčí na chvostu a zůstávají dalece za očekáváním, jsou „You Are What I Need“ a „A Shift In Time“. První se snaží těžit z bluesové atmosféry, ale postrádá patřičnou energii i charisma a zůstává u utahaného refrénu, jenž nedokáže těžit ze svého potenciálu. Závěrečná „A Shift In Time“ je bezzubou baladou, jež chce stavět na typickém beatlesovském písničkářství, ale odhaluje, že Gizziové mají do skladatelského génia Johna Lennona a Paula McCartneyho docela daleko.
I přes drobná negativa je „Hombres“ znovu dost dobrou deskou na to, aby se na ní demonstroval fakt, že Gun jsou stejně silní jako na začátku devadesátých let, kdy se na společném turné učili od těch The Rolling Stones. Velmi slušný standard, který kapela nasadila s comebackovou „Break The Silence“ je zachován i zde a demonstruje, že na současné hardrockové scéně britských ostrovů patří Gun do první ligy.
|
