Glam metal je styl desetiletí proklínaný, ovšem ze všech odvětví metalové hudby je suverénně komerčně nejúspěšnější. Oč hlasitější zastání mají undergroundové proudy s až militantně nabroušenými fanoušky, o to více glameři prodávali desek, hrávali na stadionech a nedokázala je zabít ani grungeová vlna, ačkoliv se o to vydavatelské firmy snažily vrchovatě. Glam metal přežil a před nějakými patnácti lety zažil nečekanou obrodu, kromě Spojených států se mu začalo výrazně dařit i v Evropě, tedy v místech, kde v osmdesátých letech, v době všeobecného boomu, neměl na růžích ustláno. Nebylo to jen výsadou Skandinávie, kde působily nejvýraznější spolky třetí glam metalové vlny, ale i jiných evropských scén. Jednu z nejvýraznějších a nejhouževnatějších formací světu dala zcela nečekaně Francie, odkud pochází Blackrain.
Nepředstavují nic světoborného pod sluncem, jen co se na ně podíváte, víte, že klasičtí Mötley Crüe (smíchaní s původními Crashdïet) z toho budou čnít na sto honů. Kapele nechybí patřičná image, které reaguje spíše na street rockové desperáty konce osmdesátých let, takže je jasné, že ví, jak si říct o pozornost. To vše by nebylo nic platné, kdyby Blackrain hráli mizernou hudbu, což naštěstí nehrají. Museli projít vývojem, první dvě alba „Black Rain“ a „License To Thrill“ trpěly dětskými nemocemi, ale kapela vydržela a její úsilí brzy začalo nést ovoce. Dnes je její pozice na poli evropského glam metalu (ač jeho scéna je mnohem menší než losangeleská z osmdesátých let) velice dobrá, protože na rozdíl od řady konkurenčních kapel (včetně dlouhodobě se kazících Crashdïet) vykazují Frantíci setrvale vzestupnou tendenci.
Jestli je novinka „Hot Rock Time Machine“ neposune dále, rozhodně má tendence jejich pozici upevňovat, nálož hitových skladeb, které jsou s původností někdy na štíru, očekávání nejenže vrchovatě splní, ale dokáže je na některých místech i předčít. Blackrain se nenechali nalákat voláním metalcorové moderny, což zlomilo vaz třeba Santa Cruz, a věnují se stále tradičnějšímu pojetí glam metalu, čemuž se snaží přidávat větší energický základ. O tom přesvědčí zejména úvodní „Overloaded“, což je nejtvrdší věc novinky, protože kapela se hned s „Baby Shot Me Down“ snaží o větší rozmach hitovosti, s čímž souvisí i zpomalení tempa a lehce poprockový feeling v refrénu. Skladbou ze stejné sorty je „Shining Down On You“, jejíž refrén, podpořený akustickou kytarou, je typem skladby, která by se neztratila ani mezi konkurencí v osmdesátých letech.
Vrcholná čísla si kapela schovala pod názvy „She`s In Love“ a „Dancing On Fire“, což s výtečnou baladou (možná nejsilnější kompozicí celého alba) „Nobody But You“, v níž zpěvák Swan Hellion předvádí skoro až nelidský vysoký hlas, tvoří skvělý střed desky a vrchol toho, čeho jsou Blackrain schopni. S nadsázkou se dá říct, že za tuhle skladbu by leckterá vysloužilá legenda stylu platila zlatem. Pokud by forma těchto skladeb (přidat k nim můžeme jen o fous slabší „Young Blood“ a „Dead Boy“) kapele vydržela, šlo by bezpochyby o nejlepší glam metalové dílko za posledních pět let. Blackrain však tyto kousky naředili mnohem horšími písněmi „Revolution“ a zejména „Wild Wild Wild“, což výsledný dojem dosti kazí.
I tak je „Hot Rock Time Machine“ zatím asi nejlepší a nejhitovější deska francouzské party a nechává za sebou i předchozí vydařené počiny „Untamed“ a „Dying Breed“. Možná na tomto albu bylo dosaženo vrcholu, což je ale úvaha, na jejíž rozuzlení je třeba si počkat. Každopádně pozice jedné z vedoucích kapel současného glam metalu je znovu potvrzena.
|
