Při vyslovení jména Avulsed se jistě většině deathmetalových fandů vybaví spolek, který patří spolu s potrhlými chirurgy Haemorrhage mezi nejznámější představitele španělské brutální scény. Poslední disk, který jsem od těchto krvavých toreadorů registroval, byl všelijak přijatý elektronický techno experiment „Cybergore“. Ten nelze pokládat za regulerní album, byl jsem proto zvědav, jaký pokrok v táboře kapely nastal. Má očekávání byla překonána. Z přebalu proma pánové cení počítačově upilované zuby, v pozadí se na řeznických hácích kývají rozličné amputované údy. Možná zbytečně ortodoxní, možná přežité, ale výstižné. Na „Yearning For The Grotesque“ vám bude naservírována vynikající porce technického, ale zároveň výsostně rozjetého death metalu. Znamením, které odlišuje Avulsed od tun podobných spolků, je na tento žánr až nečekané pohrávání si s melodikou. Většina dnešních přísně DM sdružení sází hlavně na charismatičnost řízného jednolitého drcení, zde jsou písně nadívány chytlavými vyhrávkami, které přijdou přesně ve vteřině, kdy už by tlačení na pilu mohlo začít působit uspávacím efektem. Než se skladby překulí do finále, vystřídá se celkem velký počet motivů (nejen „Pale Red Blood“). Chytrá kytarová sóla působí velmi funkčně (za všechny v „Devour Of The Dead“, „Foetivorous Marriage“, ale vlastně skoro ve všech skladbách).
Padesátiminutová stopáž desky může neznalé lehce poděsit, nejedena z deathových smeček umí bezpečně unudit už po půlhodině muzicírování. Španělé se toho nebojí, nemají ostatně proč. Dvě skoro šestiminutové a jedna sedmiminutová kompozice jsou výkladními skříněmi dovednosti kapely. Hluboký hrdelní chrapot z hlubin vnitřností Dave Rottena (vlastním jménem David Sánchez González) perfektně hnije, booklet zdůrazňuje absenci jakýchkoliv vokálních zkreslovačů či efektů. V několika písních je doplněn o řev, jež obstaral Bjöern Gosses z Night In Gales (vytvořil i design obalu). Asi nejlépe jim to společně funguje v pecce „Daddy Stew“ a v „ I Feel Good... Eating Human Flesh“. Začátek třetí „Pale Red Blood“ (jeden z nejlepších výbrusů), o které již padla zmínka, je citelně ovlivněn jižanským původem hráčů použitím jakéhosi tureckého strunného nástroje, na rodnou španělštinu si Dave vzpomněl v „Cadaver Decapitado“, kde zpívá, „jak mu zobák narost“. Mezi námi, ono beztak není moc poznat, jestli má daný song anglický či špaňelský text, navíc je název víc než výmluvný. Důkazem invence kapely je rozlučková nejdelší píseň „Decrepit Sigh“ s táhlou, až doomovou náladou, jakou disponovaly například pomalé songy starších Hypocrisy včetně decentních kláves v pozadí. Takhle má vypadat ukázková deathová deska. Stylová a zároveň zajímavá. Tahle osmička je opravdu hodně poctivá. Nemýlím-li se, vyjde v listopadu novinka - těšme se
|
