„Předsudky stranou!“ zavelel VV (Velký Venca), když jsem mu barvitě líčil své dilema nad novým počinem novobydžovských Epitaf. Když stranou, tak stranou a já to řeknu pěkně na plnou hubu. Páté album Epitafu „Noc duchů“ se mi vážně líbí. Dokonce jsem se v jeho průběhu dostal do fáze, že jsem překvapeně (a potěšeně) tajil dech a bodoměr se šplhal nečekaně vysoko. Epitaf splnil (s velkým „naštěstí“ i drobným „bohužel“) to, co jeho frontman Radek Řezníček slíbil. Tedy celkové přitvrzení soundu kapely, které je natolik důrazné, že jsem měl v jednu chvíli až strach, jak tohle dokážou překousnout věrní příznivci, odkojení předchozí deskou „Piraňa“. I druhá část slibu se dočkala svého naplnění. Čili došlo na už tradiční epitafovské srandičky, které jsem na předchozím albu (a ani drtivá většina kolegů škrábalů) nemohl vydýchat. S povděkem kvituji fakt, že Epitafové tentokrát „žertovali“ v množství ne větším než malém a rozhodně ne tak důkladně, aby dokázali zaplašit pozitivní dojem, který postupně narůstal a narůstal.
Na desce si přijde na své asi opravdu každý příznivec klasického a nijak komplikovaného metalu. Ortodoxní nekompromisní hroziči, romantické duše i vymetači půlnočního odbíjení na vesnických zábavách. A poskládání téhle kolekce si vzal na starost taky člověk se smyslem pro humor (a nebo pro pořádek). Kdyby album „Noc duchů“ vyšlo jako vinylovka, měl bych po prvních čtrnácti dnech stranu „A“ ohoblovanou až na dřevěný základ ( :-) ) a strana „B“ by byla jen tak lehce ošolíchaná (což by bylo vůči nejméně dvěma kouskům z téhle strany desky hodně macešské…).
Tak tedy strana A. Úvodní jemný klavírní motiv v písni „Ve znaku kříž“ mi připomněl historii Epitafu a jejich první album „Bludička“ a rozhodně mě nepřipravil na smršť, která se vyvalila s prvním úderem bicích, zářezem kytar i Radkovým zpěvem. Hledejte někde v zárodku speedu, thrashe, klasického bigbítu, užijte si hymnický přímočarý refrén, sborové vokály a chytlavé melodie, kterých má Epitaf najednou plné hrsti a s chutí je kolem sebe rozhazuje. Na stejnou notu Epitaf pokračují i v „Říši zla“, kde ostrou atmosféru zjemní klávesy. Titulka „Noc duchů“ s hodně pompézním nádechem, doširoka rozmávaným chorálem, kdy při klokotání bicích jsem vylovil vzpomínku na osudovku „Crossfire“ od Scorpions. Středověká nálada, dotvořená dobovými nástroji v pomalé skladbě „Věštec“ je dotažená do posledního detailu a důstojná poloha pesimistického barda Radkovi ohromně sluší. V „Golemovi“ kluci dokázali navázat na agresivní fanatismus „předřečníka“, přechod do mírumilovného refrénu působí sice hodně kontrastně, ale jsa poučen od kolegů z Hysterie mi tenhle moment nepřijde až tak krkolomný. Ovšem mám-li hledat místo na straně A, kde jsem měl poprvé čas se nadechnout, je to právě refrén téhle skladby. Největší překvapení na desce pro mě představuje „Bungee jumping na pavoučím vlákně“. Podvědomě jsem dle zavádějícího názvu očekával první z typických epitafovských humorů. A oni se Epitaf vybarvili do pekelně ostrých apokalyptických vizionářů, kteří dokáží levou zadní míchat koktejl v duchu arakainovských thrashových nálad i acceptovsky úsporného chorálu.
A pak už přijde pomyslná strana B. Knoflík označený „agrese“ stáhněte u „TV-Mor“ výrazně doleva a najednou je z muziky Epitafu normální, neškodný, ale ještě stále příjemně poslouchatelný bigbítek. Nic, co by vás otrávilo, ani nic, co by vás donutilo zvednout ze židle. Balada „Čas milenců“ je hodně sladká záležitost. Po předchozí palbě mi vůbec (na rozdíl od „Věštce“) nezapadá do linie desky, ale je to pocitovka, která u příslušně (v souladu s názvem písně) naladěných jedinců musí zabodovat. Jak mi bezvýrazný přišel „Dr. Jackyll, Mr. Hyde“ naživo, tak na albu u něj kvituji pouze zpátečku směrem k šťavnatému důrazu. Vyjadřovat se k „Superhorníkovi“ prostě nemůžu. Všechna negativa, kterými jsem se oháněl u „Pirani“ se smrskla do téhle skladby. Možná už jsem trošku porozuměl filozofii Epitafu, ale stejně mi při tanečku „vrtá dál, vrtá dál, ať je zem jak ementál“ nešťastně spadla hlava do dlaní…, ale je mi jasný (bohužel :-) ), že se u „Superhorníka“ bude na koncertech pařit jako o život… Vy, kteří jste mi dali za pravdu při recenzi na album „Piraňa“, nenechte se odradit a vydržte u „Noci duchů“ až do konce. Závěrečná „Bájná země“ je hodně dospělá záležitost s dramaticky důstojnou atmosférou, která dokáže udržet pozornost na ploše víc než jedenáct minut.
Nedělám si žádné iluze, že by se Epitaf dočkal za „Noc duchů“ nějakých mohutných ovací. Jednak není v současné době v módě příliš chválit domácí bandy za dobře zahraný klasický starý dobrý hevík, jednak díky tendenci oslovit širokospektrální dav působí deska trochu roztříštěně. Stejně tak si můžu ušetřit řeči o ne zcela využitém potenciálu, který se v kapele ukrývá. Epitaf (se) prostě chtějí bavit po svém. A řekl bych, že s „Nocí duchů“ se jim to (byť s drobnou výhradou) povedlo. Z „Noci duchů“ mám prostě úplně obyčejnou a čistou radost.
|
