Nebývá vždy zvykem řadit épíčka do oficiální diskografie. V případě Savatage však rozhodně stojí za to udělat výjimku. EP „Dungeons Are Calling“ sice není pro vývoj kapely žádným zlomem či limitujícím faktorem, ovšem opomenout ho by byla velká chyba. Už jen z toho důvodu, že bývá označováno jako nejvíc heavy album v dějinách kapely. A vzhledem ke konceptům, kterým se kouzelníci z Floridy budou ve své, zatím vzdálené, budoucnosti věnovat, určitě stojí za to připomenout dílo, na kterém se Savatage (obvykle aspoň trochu realisté) věnují tématům, při kterých vám po filmovém plátně poletují ďáblové i čarodějnice, a při kterém se otřete o dveře pekla častěji, než kdykoliv později. A za zmínku stojí i z toho důvodu, že touto nahrávkou se Savatage rozloučili s nezávislým labelem.
Snaha o definování vlastního stylu je na „Dungeons Are Calling“ hodně patrná. Ke slovu se poprvé výrazně dostávají klávesy, a to v titulní „Dungeons Are Calling“, kde navodí velice tajemnou atmosféru plnou napětí, umocněnou akustickou kytarou a Jonovým jemně dramatickým hlasem. Všechno tohle napětí brutálně exploduje do ostrého riffu a Savatage už od samotného úvodu naznačují, že sice navazují tam, kde se „Sirens“ skončili, ale přitom chtějí být jiní. Kam až tahle snaha může vést, předvedou Sava ve skladbě „City Beneath The Surface“, kde inspirace u Black Sabbath, odrážející se v masivním těžkotonážním úvodu, zahaleném do klávesového závoje, je víc než zřetelná. Zcela svojské vyklouznutí ze sabbatích osidel se (tradičně :-) ) zvrhne do rychlého tempa a skřípavého agresivně maniakálního zpěvu (když úplně odbočíme, je to taková náhoda, že zatím poslední album Jona Olivy nese název „Maniacal Renderings“?) , které se v závěru zase skulí do úvodní nálady. Agresivní, brutální a přece zábavné. Podobně masivní a těžce pohyblivé heavy tempo Savatage nasadí (a dostáváme se k mému nejoblíbenějšímu kousku desky) ve skladbě „By The Grace Of The Witch“. Dokonale uřvaný nářez se závanem chorálu (živě si představuji ten les zuřivých pěstí letících nahoru u sborového „By“) a právě tady bych hledal jednu z největších utajených perel Savatage.
Hledání pokračovalo dál. Závěrečná (u původního vydání) „The Whip“ je na poměry Savatage (její kořeny jsou ještě u Avatar) nezvykle lehká, téměř až zábavovka, načichlá odvázaností sedmdesátých let. Jednoduchoučká, nenáročná melodie, hozená do typických kytarových a vokálních Sava-barev. To, že „Dungeons Are Calling“ je pouhým EP, signalizují skladby „Visions“ a „Midas Knight“, skladby, které nepřináší nic nového a jen potvrzují už několikrát vyřčené. Totiž to, že reputace Savatage se bude vždycky odvíjet především od Crissovy a Jonovi jedinečnosti (ti, kteří příběh Savatage už znají, vědí, že v případě téhle skupiny i nezvratné přírodní zákony jsou jen relativní a dočasné…).
První reedice přinesla připomenutí skladby „Fighting For Your Love“ a živou verzi písně „Sirens“. Když malinko předběhneme dobu, bonusovka „Fighting For Your Love“ jasně ukazuje, co všechno se asi muselo dít v Savatage při tvorbě desky „Fight For The Rock“. Balada v této verzi sice trpí poněkud nečistým zvukem (zejména čvachtavé bicí působí poněkud „zkušebně“), ale nejen pozměněný text, především však daleko řezavější výraz skladby ukazují, jak Savatage chtěli (a měli) znít. Druhá reedice mě opět minula, takže jen pro zajímavost, najdou se na ní další tři nevydané skladby „Metalhead", „Before I Hang", „Stranger in the Dark" (demo nahrávky z doby „Gutter Ballet“) a jeden skrytý track.
Savatage potvrdili, že se nechtějí zbytečně patlat v tradičních metalových klišé, že se chtějí vydat vlastní cestou. Hledáte-li definici heavy metalu dle vzoru Savatage osmdesátých let, sáhněte po „Dungeons Are Calling“.
|
