Co ještě kurva může bejt horší, než nazvat úvodní skladbu debutového cédéčka „Co ještě kurva může bejt horší, než děti v plynovejch maskách“? Zdráhám se napsat, že celé album, neb tak zlé to zase není. Jenže, milí medové, ona ta vaše muzika fakt není žádný med (ale možná to je záměr…). Rozhodně netrvám na tom, že bych mermomocí musel každou muziku bezpodmínečně zaškatulkovat, ale u vašeho díla se mi do charakteristik stále tlačí výrazy jako pseudo, alterna, psycho či jiné, spíše znevažující výrazy. Nemám nic proti vašemu depresivnímu pseudo rocku s podivně uřvaným vokálem, zřejmě toužícím zavadit o corovou škatulku. Naopak, já si na něm dokonce našel pár zajímavostí. Ale upozorňuju, že svým nejbližším okolím jsem považován za pošuka, libujícího si v nenormálnostech, tvořených např. mistrem Stephenem Kingem. Co mi však vadí dost, je to, že jste nedokázali svojí nahrávce vtisknout reprezentativní ksicht. To, co stojí za zmínku, buď není dotaženo do konce, nebo je naprosto zodpudivěno nekonečným omíláním.
Už úvodní skladba „Co ještě…“ je toho nejlepším důkazem. Otvírací atmosférická téměř dvouminutovka probudila temnou náladu samotných Lake Of Tears. Minimalistická, jednoduchá, vyčkávací muzika s nakřáplým hlasem, a i ten podivný název nabudily můj zájem na maximum. Bohužel, nic sice netrvá věčně, ale tady to napětí vyprchalo strašně rychle. Pak se dalších pět (a více méně dalších třiadvacet) minut nic zvláštního neděje… Monotónnost riffů rychle ztratí na přitažlivosti, klávesový motiv zůstane v pozadí, bicí jsou stále stejné, zpěvák buď recituje nebo nesmyslně řve. Co naplat, že z tvorby No Honey cítím naléhavost. Spíš, než na vytrvalé bušení do vrat a donekonečna vynucovanou myšlenku, by to chtělo vsadit na intenzivní pocit. Pak se totiž (možná) vyhnete otravné prázdnotě, do které se písničky hroutí.
Následující „Kámen“ je v podstatě to samé v bleděmodrém (i když se pohybujeme v oblasti více či méně šedé). K čemu je napsat text, nad kterým by možná stálo za to se zamyslet (a to opět platí pro celé album), když se jej podaří zpackat tak nečeštinským způsobem („ostříhám vlasy a oholím vous, převlíknu šaty a schovám se v kout…“), že spolu s nenápaditým hlomozem vytvoří nejslabší místo na desce. A proč z toho proboha dokážete vařit čtyři a půl minuty?
Od doby, kdy pochmurné téma „Havrana“ geniálně zpracovala Slobodná Európa, mám tento námět hodně v oblibě. Vzhledem k tomu, že deprese z téhle skladby čpí dostatečně intenzivně a samotný „refrénový“ řev působí dramaticky, i kytary obživnou a strhnou na sebe alespoň na chvilku pozornost, právě tady bych hledal ty nejpřitažlivější momenty. A kdyby No Honey opět neprotahovali až do naprostého zblbnutí, řekl bych, že v „Kraaa“ lze najít i životaschopnou jiskru.
Padaj bomby na Bagdád? Ne, to jen ropný „Věže“ těžej krev. Praktická ukázka toho, co ještě může kurva bejt horší, totiž degradování vlastních nápadů a umění na prázdnou slámu. Za Jirku Křovího, lež souložící s pravdou a v koutcích kousky hamburgeru si zasloužíte, já vlastně nevím co, to je tak fenomenálně přiblblá věc (a zase sedm minut…), že by se nad ní dalo debatovat nejméně tak dlouho, jak dlouho Jirka Křoví těží krev na východě. A upřímně říkám, že kdybyste tenhle svůj nesouhlas dokázali nacpat do tří minut, tak za závěrečný řev bych snad i oko přimhouřil. Mohlo by to mít grády.
Závěrečná „Vnitřní válka“? Hm, vše již bylo vyřčeno. I ten nádherně depresivní černobílý obal s výborným nápadem kluci zbytečně rozmázli svojí (byť malinkou) barevnou fotečkou. Marně hledám hudební myšlenku. No Honey toho moc neukázali a když, tak ukazují až do alelujá, hudebně žádný zázrak a o zpěvu se nedá hovořit. Tak snad jen jako výpověď o stavu světa bych to bral. A i když ti Amíci jsou v Iráku už vážně zatraceně dlouho, tak si z nich neberte příklad a skladby zkraťte o pořádný kus. A („…ať vám pomáhá Bůh, ať nám všem pomáhá Bůh…“) pak by snad vaše psycho-rocko-politická terapie mohla mít šanci oslovit i jiné typy než depresivní masochisty či v podivnostech si libující maniaky.
|
