Hned několik „poprvé“ lze spojit s albem „Fight For The Rock“. Tím nejdůležitějším bude skutečnost, že pro hudební neshody z kapely odešel Keith Collins a tak se poprvé coby hráč na čtyři struny v řadách Savatage představil Johnny Lee Middleton. A jedná se v pravdě o historický okamžik, protože až budeme na konci story o Savatage čárkovat účast jednotlivých členů kapely při tvorbě řadových alb, tak jediný Johnny se bude moci pochlubit tím, že počet čárek v jeho notýsku dosáhne závratného čísla deset a to pěkně v řadě za sebou (jistě, dalo by se spekulovat o Johnnyho účasti při nahrávání alba „Handful Of Rain“ či o čárkování u Jona Olivy, který se účastnil nahrávání všech alb, u některých však pouze jako host). Další poprvé, které stojí za zmínku, je fakt, že poprvé se členové kapely nechali zvěčnit na obalu desky. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, pokud by zrovna nesáhli k parodii známého symbolu amerických dějin, totiž vztyčení vlajky při bitvě u Iwodžimy. Měla-li tato obálka symbolizovat vítězné tažení Savatage na metalovém válečném poli, ve spojení s dalším „poprvé“ tento význam poněkud zhořkne. Savatage totiž poprvé šlápli krapet vedle.
Z vyjádření členů kapely vyplývá, že vinu lze hledat především na straně vydávající firmy. Ať už výrok Jona Olivy o tom, že na albu nejsou vůbec špatné skladby a stálo by za to se k nim ještě někdy vrátit, nebo vyjádření Johnnyho o tom, že by někdy chtěl toto album přemíchat, dávají jasně najevo, o co tady půjde. Atlantic chtěl vsadit na líbivější tvář kapely a tak písně původně určené pro sólový projekt Jona Olivy či jiné interprety byly zpracovány pod hlavičkou Savatage a jejich závěrečný mix zní (na poměry Savatage) příliš uhlazeně až popově. Zařazení některých skladeb je naprosto scestné a vymykající se všemu, na co dosud Savatage mohli přísahat. Zařazení obou coververzí, ať už notoricky známé hitovky „Wishing Well“ od Bad Company, která by snad mohla mít nějaký význam, kdyby jí Savatage vtiskli vlastní ksicht (což se bohužel neděje) nebo naprosto nepovedená, „diskotékově“ přeslazená, radostná „Day After Day“ od Badfinger, jasně deklarují snahu udělat ze Savatage artikl s cedulí „mládeži přístupné“. A jde jednoznačně i o to nejstrašnější, co kdy Sava vypustili… Do ranku těžko pochopitelných věcí by se dala zahrnout i předělávka vlastní skladby „Out On The Streets“ (původně album „Sirens“), kde Sava zastrčí všechny drápy, setřou veškerou syrovost nasládle lehoučkým refrénem a když se ani Jon nepokusí o žádný ze svých řezavých triků, je z téhle kdysi zajímavé balady jen kus do počtu. Přímé srovnání se nabízí i ve skladbě „Crying For Your Love“ (na „Dungeons Are Calling“ se objevila jako bonus pod titulem „Fighting For Your Love“), ve které Sava skutečně spíš pláčí než aby bojovali, či „Lady In Disguise“ (bonusovka na „Sirens“), která by, nebýt možnost srovnání s kousavější verzí, mohla aspirovat na jeden z vrcholů alba „Fight For The Rock“. Že by Savatage (nebo Atlantic) měli potřebu nacpat všechny mainstreamově přístupné melodie na jedno album?
Z toho mála, co nám ještě zbývá k dispozici, měli Jon s Johnnym zřejmě na mysli skladby „The Edge Of The Midnight“, kterou produkce desky vyloženě pohřbila, i přes silné využití kláves, Jonovu snahu o emotivní projev a výraznou nosnou melodii a následující „Hyde“, která sice nemá tak výrazný hitový potenciál, ale svým charakterem by bez problémů zapadla na raná alba Savatage, jen nebrat Jona tak zkrátka u huby a nechat ho vypustit všechnu zuřivost najednou. No a samozřejmě titulní skladba „Fight For The Rock“. Na Savatage je spoleh, pokud chcete na kterémkoliv albu sáhnout po stabilní jistotě, stačí začít od titulní melodie a nemůžete se splést.
První reedice přenáší jako bonus skladbu „If I Go Away“ z alba „Streets“, kterou nově nazpíval Zack Stevens. Druhá reedice přináší živou verzi důležitých okamžiků z „Dungeons Are Calling“, a to titulní věc a „City Beneath The Surface“.
Někdy mi to připomíná rafinovanost tuzemských zaměstnanců v boji proti všemožným kontrolám. Vždyť přece stačí podstrčit jasně viditelnou chybu a kontrolní chroust se nažere…, a nebo to lze brát alespoň jako slavné cimrmanovské „tudy ne, přátelé, tudy cesta nevede“. Ještě že tohle album dopadlo komerčně natolik bídně, že se Savatage mohli začít zase věnovat vlastní tvorbě…, takže s klidným svědomím můžeme odškrtnout položku nejslabší (či nejkomerčnější) album v dějinách kapely a vyrazit vstříc zajímavějším kouskům.
|
