Napsal: Zdeněk Večeřa

Vycházel jsem z nějakého motorestu u nějaké dálnice. Stála před ním řada motocyklů. Ten můj byl jedinečný. Stál úplně na kraji. Místo kol měl obrovské pilové kotouče z cirkulárky. Celý stroj vypadal jako letící drak. Spodní čelist byla vlastně vidlice a v ní byl pilový list. Za ušima stroje vyrůstala řídítka.

Vyklopil jsem startovací páku, která byla dlouhá, špičatá a celá z chromu. Dupl jsem na ní a obrovské dvouválcové srdce zabublalo. Jako dunivá baskytara mi rozvibrovalo bránici. Přehodil jsem nohu přes stroj a posadil se na široké kožené sedlo. Dračí kůže je drsná, jako pilník. Otočil jsem rukojetí plynu a z výfuků vyšlehly plameny. Ten zvuk trhal nebesa. Zmáčkl jsem spojku a zařadil. Z motorestu vyšla Kokino. Měla na sobě koženou kombinézu, vysoké boty a v ruce stříbrnou přilbu. Zevnitř jsem zaslechl ječení elektrické kytary. Kokino přišla ke mně, dala mi pusu, nasadila si přilbu a posadila se za mě.

Vyjeli jsme.

Přidával jsem plyn. Pilové listy zavířily a stroj se vznesl. Letěl jsem ke světlu v dálce.

Město.
Leželo ve skalní kotlině. Dvanáctihlavec do ní nalil žhavou lávu, jako vřelou vodu do polívky. Nad tuhnoucí kaší čnělo několik mrakodrapů. Na jejich střechách stáli lidé a volali o pomoc. Mezi mrakodrapy létali obrovští draci a krmili se nešťastnými lidmi. Nestvůrní ještěři vylétávali nad mrakodrapy a své oběti si moc nevybírali.

Jejich technika úpravy pokrmů byla pozoruhodná. Drželi sousta ve svých dlouhých čelistech a vydechovali na ně žár ze svých žhavých útrob.

Nekousali pečené lidi. Drtili je mezi jazykem a patrem jako čokoládičky. Teprve pak polkli. Odporné... Bez soli. Sáhl jsem k boku a vytáhl dlouhý, těžký, zlatý meč. Zamával jsem jím nad hlavou a vrhl se na nejbližšího draka. Byl trojhlavý. Pokoušel se uletět. Nepodařilo se. Sekl jsem ho do ocasu a on se zřítil do lávy. Ostatní draci se na mě vrhli. Lítali jsme ve smršti bušících křídel a vířících kol. Pilové listy řezaly hlavy, nohy a křídla. Kokino měla svůj meč a sekala kolem sebe. Zalévala nás horká dračí krev. Lil se ze mě pot, protože kolem bylo žhavo jako v pekle.


Nakonec zůstal jen jeden přerostlý krokodýl. Ten největší. Dvanáctihlavec. Viseli jsme každý na opačné straně kotliny. Z lávy se ozývaly exploze plynů. Kokino mi zaťukala na rameno a ukázala před nás. Pod obludou byla přikována mladá dívka v bílých šatech. Některé dračí hlavy na ni slintaly. To byla asi panna a možná i princezna. Tu asi musím zachránit. Přikývl jsem. Začala poslední bitva. Hlavy padaly. Jezdil jsem tam a sem a páral dračí tělo. Nakonec se zřítilo do lávy. Přijel jsem k princezně a oznámil jí, že je zachráněna. Poděkovala mi a poprosila mě, abych ji zbavil okovů. Přesekl jsem řetězy svým zlatým mečem.

Princezna byla svobodná, ovšem měl jsem ji pořádně držet. To jsem, bohužel, nestihl. Táhlý výkřik, mlask... Petra mi poklepala na helmu a řekla: „Už zase….“