O tom, jak rozmanitá a překvapivě spletitá může být muzikantská duše, skvěle vypráví album „Prvoprameň“ slovenského uskupení Nothing. Při vyslovení jména (nejen) hlavní postavy této příležitostné skupiny by spoustě z vás mohlo být naprosto jasné, co že se na desce bude dít. Řekne-li se Hirax, může se vám vybavit jeho působení v deathových Lunatic Gods, či punkovo hácéčkových Editor. Právě tenhle človíček je autorem většiny muziky a textů na „Prvoprameni“. Sestavu doplňte o zpěváka Roča (ex-Metalinda, Rebro), tlučouna Murka (Editor, Horská chata) a basáka Elwise (S.R.O., Náhodní pocestní) a schválně si tipněte, co byste od tohoto sdružení asi tak předpokládali, že bude páchat za hudbu. Řeknu vám, čekal bych od Hiraxe a spol. ledacos (především z těch divočejších žánrů), ale lehkou melancholií načichlou pohodu a prosté písničkářství bych nehledal ani omylem.
Takhle to asi vypadá, když tvrdí chlapi nepláčou a přitom mají dar vyprávět své, někdy bolestné, historky s nadhledem, vkusem i poezií. Ač mě obvykle podobně klidné záležitosti příliš neberou a dřív nebo později mě začínají nudit, Hirax vždycky najde způsob, jak svoje písně vytrhnout z průměru, ať už jde o melodický nápad nebo chytrý verš. Nijak se netajím svojí dávnou přízní k (pop) rockovým slovenským hvězdám (Elán, Team, Žbirka, …) a jak vidno, Nothing potvrzují, že u našich východních sousedů hitový bacil stále poletuje a s vrozeným čichem na chytlavě chytré melodie se tady rodí nejedno robátko.
Největší obdiv u mě Nothing sklízejí za fakt, že i přes to, že se občas pohybují na hranici banálních cajdáčků, vždycky dokáží sedět na správné straně houpačky a nezapadnou (na rozdíl třeba od Metalindy) do podbízivosti a lacinosti. Ať už finta spočívá třeba v obyčejnosti a uvěřitelnosti všedních příběhů (Už ťa nieť“), nebo pouhé dominanci nenápadných bicích („Steny šepkali hriech“). Snad jen u „Smieť tak ísť“, bych si o udržitelnosti hranic troufnul zapochybovat a stejně tak si neodpustím rýpnutí do skladby „Poslední v cieli“, kde mi příbuznost se Žbirkovým „Ako obrázok“ nedává spát. Čím mi Nothing dokonale zahráli na melodickou pupeční šňůru, to jsou jejich svižnější hitovky. Úvodní „Poviem nie“ s hravým, pohodovým motivem a podprahovým mňágovským smutkem s výpomocí v podobě skvělého (a nádherně hlubokého) ženského vokálu hostující Gréty (Greta & The Mantinels), která se objeví i v podobně laděné „Podplatím nebesá“. A především pak klavírem ozdobená dynamická „Smiech“, jejíž odvázaný chytlavý refrén mi v hlavě (i v přehrávači) bzučí stále dokola. A tady je jen krátká ukázka milé nothingovské poetiky, kterou je nabité celé album: „To, čo získaš, nie je navždy, anjela nemože mať každý, máš ešte čas, kým plameň horí, nájdi smer, ak vieš ktorý“.
Poeticky nenásilná deska, která má dar přesvědčit vás o tom, že všechny pecky od života jsou vlastně jen takové dobrosrdečné šťouchance (i když přitom možná sem tam ukápne slza) od vašeho nejlepšího kámoše. Máte-li starostí plnou hlavu, můžete je zkusit utopit v C2H5OH. A nebo je hoďte za sebe a aspoň na čtyřicet minut nasávejte nothingovský léčivý „Prvoprameň“. Příjemně zrelaxujete a určitě vás z toho hlava bolet nebude.
|
