Doba vydání alba „The Wake Of Magellan“ by se dala nazvat nejharmoničtějším obdobím Savatage za posledních deset let. Poprvé od alba „Hall Of The Mountain King“ se nahrávalo v úplně stejné sestavě jako album předcházející. Jedinou změnou byla skutečnost, že Jon Oliva se konečně veřejně přihlásil ke svému členství v kapele. Při tvorbě skladeb tentokrát přiložili ruku k dílu i strunoví specialisté a výsledkem je patrně nejreprezentativnější album Savatage, které by mohlo fungovat prakticky jako bestofka. Natolik dokázalo vstřebat vše, čím si Savatage za svojí kariéru prošli. Duch Crisse Olivy ožívá díky přiklonění se k dominanci kytarového zvuku, Jonova záliba v bombastických orchestrálních pasážích dostává dostatek prostoru. Časté střídání temp, perfektní instrumentální (tak silná kytarová sóla Savatage už dlouho do rejstříku nezařadili) i vokální (opět lze na albu slyšet Zacka i Jona a o úchvatném použití vícehlasů by se dal napsat samostatný článek) výkony a do třetice i koncepční příběh, spojující dvě skutečné události do „romantického“ příběhu starého námořníka Magellana, hledajícího za bouře na moři svojí smrt. Své sklony k teatrálnosti už Savatage dokázali, ale na „Wake Of Magellan“ došli na své cestě zase o kousek dál. Pozitivní atmosféra v kapele se projevila natolik, že, ač dramatici tělem a duší, dokázali Savatage svojí desku i nečekaně prosvětlit.
K tomuhle tvrzení mě vede především uvolněný úvod a poetický závěr desky. Po jemném intru „The Ocean“, představujícím kulisu příběhu, přichází jedna z nejoptimističtějších melodií v historii kapely. „Welcome“ se ukázalo být nejen až rozverně hravou vlaštovkou, ale i skvělým rozhrnutím opony při živém vystoupení. Na svojí nejsilnější zbraň, vícehlasé proplétání vokálů, vsadili Savatage hned dvakrát (opět tahle specifická perla zdůrazňuje nejzávažnější okamžiky příběhu, jak jinak). Obě skladby lze bez rozpaků zařadit do klenotnice nejzářivějších metalových pokladů, přičemž ta první z nich, titulní „The Wake Of Magellan“ by zajímala mezi klenoty čestné místo. Za svoji komplexnost – vše, co jste od Savatage kdy chtěli slyšet, zde najdete, nadčasovost - stále aktuální, nedosažitelná a těžko napodobitelná je tahle specifická „finta“, i uvěřitelnost - není problém ve studiu stvořit maximálně nabobtnalá zvuková kouzla, ale dopřát je posluchači v plné míře i naživo, to už vyžaduje sakra vypilované umění. (A že Savatage tohle splnili do puntíku mi jistě rádi potvrdí všichni, kteří 27.11.1997 měli možnost se v Praze na vlastní oči přesvědčit, že skvěle promazanými hlasivkami se vyjma bubeníka Jeffa Platea může pochlubit celý zbytek skupiny). Závěrečná „The Hourglass“ je výpravnější, rozmáchlejší a v duchu nejlepších divadelních tradic sází víc na důstojnější atmosféru a podtrhuje epičnost celého alba. Díky častému střídání temp vás nenechá ani na chvilku vydechnout a její jemný závěr působí po emocionálním bouřlivém vzepětí jako velice milé pohlazení.
Absolutorium si Sava zaslouží za zdůraznění svých kytarových kořenů. Sóla ve skladbách „Another Way“ či „Turns To Me“ patří k těm nejlepším, která kdy Savatage vymysleli. A tak není problém na jejich síle postavit i instrumentální „The Storm“. Pro zdůraznění atmosféry neváhají použít jemné akustické vyhrávky, které tradičním způsobem vzápětí zmasakrují brutálním přechodem („Morning Sun“) nebo agresivní sekané riffy, tu zjemněné mohutnými klávesami („Complaint In The System“), jindy devastující svojí obnaženou podstatou („Blackjack Guillotine“). Symbióza vokálů Zacka a Jona hraje také velmi důležitou roli, Zackův převážně důstojný zpěv skvěle připravuje půdu pro Jonův rozzuřený řev. V „Paragons Of Innocence“ se Jon vypne k jednomu ze svých nejlepších (rozuměj vztekle uštěkaných) výkonů, když si téměř zarapuje. Pokud byste snad chtěli vychutnávat i Zackův drsnější vokál, zkuste třeba „Morning Sun“, kde se Zack prorve až do zajímavě vychraptělých poloh.
Albem „The Wake Of Magellan“ se Savatage rozloučili se svým dlouholetým partnerem, vydávající firmou Atlantic. Nutno přiznat, že přes různé eskapády v průběhu let se Atlantic při poslední spolupráci vyšvihli a připravili pro Savatage velice důstojné podmínky pro jejich rozmach. Rozchod s Atlantic asi neproběhl ve zlém duchu, neboť pod hlavičkou Trans-Siberian Orchestra, kde si členové Sava užívali další ze svých úspěchů, se důvod ke změně firmy nehledal. Nový vydavatel SPV ve své reedici přidal na desku bonus v podobě skladeb „This Is Where You Should Be“ a akustické verze „Desiree“.
S „Wake Of Magellan“ se Savatage znovu ocitli na pomyslném vrcholu. Svědčila o tom nejen atmosféra v kapele, ale i velmi úspěšné turné k desce. Nebyli by to však Savatage, aby si život nekomplikovali sami. Potenciál velmi nadějného alba se nepodařilo úplně využít. Vnitřní sepjetí, které na „Wake Of Magellan“ bylo hmatatelné, pomalu vyprchávalo a místo definitivního potvrzení pozice leadera symfonického prog-powermetalu (i když je otázka, jestli v takhle specifické škatulce mají Savatage nějakou konkurenci) čekalo na Savatage další personální zemětřesení.
|
