Pokud jsem z minulého alba White Skull měl pocit, že se kapela vrací po vlastních stopách k bodu zlomu (tedy k rozcestí, na kterém se ztratila dračice Federica de Boni a objevil se Gustavo Gabarro) a začíná znovu sázet na sice agresivní, ale melodické a celkem slušně nápadité záležitosti, u zatím posledního počinu „The Ring Of The Ancient“ jsem na rozpacích. Střízlivá, nenápaditá a jednotvárně syrová muzika padá v prvních dvou třetinách desky z bílých lebek jak na běžícím pásu. Sem tam vás z letargie vytrhne schopný refrén nebo živá kytarová sóla, ale nebýt instrumentálních oživení, tak v prvních sedmi písních se deska slije do bezbarvého koláče, jehož sterilita je až zarážející. Nemůžu říct, že bych se vyloženě nudil, na to jsou White Skull hodně ostřílení borci. To jen nad jiskřivými nápady převládá rutina sice šikovného, ale pouze řadového dělníka, který odvede povinnou práci a nenadchne. A tak můžete mít pocit, jako když žvýkáte dva dny starý chleba. Nasytí a jakž tak uspokojí, ale přece jen na rohu v pekařství se už směje právě vypečený kousek, který chuťové pohárky podráždí mnohem důkladněji. A že takové dráždění není White Skull proti mysli a že si s ním dokáží poradit, o tom nás naštěstí přesvědčí alespoň v závěrečné části alba.
V duchu tradic se White Skull znovu drží osvědčeného systému jednotného námětu. Tentokrát došlo na dech starověku, irskou mytologii a sílu přírody, symbolicky vtělené do tajemného keltského prstenu. Námět, sám o sobě vybízející ke košatému a bohatému vyprávění, pojali White Skull docela macešsky a kašlou na veškeré kudrlinky. Z té monolitické atmosféry první části vypluje snadno na povrch alespoň rozhoupaný motiv ve skladbě „Guardians“ a v jejím závěru rozverně oživlá (na jazyku mám helloweenovsky) kytara , či zvonivá doprovodka a kytarový dialog v „Head Hunters“. Na víc jak půlhodinu docela málo… , a už vůbec nechápu, proč bonusový klip byl pořízen právě na jednu z těchto jednotvárných záležitostí.
Necelá druhá polovina se sice také nevyvarovala jednoho šlápnutí vedle (zbytečná cover verze Black Sabbathovské „Valhally), ale jinak jsou najednou White Skull jak polití živou vodou. Pod zatuhlou polevou to začne vřít při „After The Battle (…Bottle)“, při následující „King With The Silver Hand“ se z jednotvárnosti vymaní nejen samotná hudba, ale i Gustavův zpěv (i když si zase krapet zamečí…) a hlavně vystoupí na povrch síla melodických sborů. A závěrečné finále? V „Marching To Alesia“ obživne duch starých White Skull! Jemné instrumentální zvonění, šlapavý rytmus, skvělé chorály a sekaný refrén vymalují ideální skladbu pro dav hrozičů a vyřvávačů, kapela se najednou nebojí kromě nekompromisního drhnutí také přihodit drobet divadelní teatrálnosti, či měnit tempo skladby. Závěrečná instrumentálka „Tuatha De Danaan“ snad jako jediná svými motivy připomene, že album je věnováno starodávnému keltskému prstenu. Svěží tečka.
Nijak se netajím tím, že nervní zpěvák Gustavo Gabarro mi k srdci naprosto nepřirostl. Přizpůsobování výrazu kapely jeho zpěvu považuji za nejsilnější důvod poklesu formy White Skull a doufám, že nyní už autorskému triu ( k Tony Fontovi a Danilo Barovi se přidal i basák Steve Balloco) ještě nevyschly (jak by se snad po desce „The Ring Of The Ancient“ mohlo zdát) všechny nápady. Ve White Skull se totiž (snad) zablesklo na lepší časy. Z oblíbených „osobních důvodů“ Gustavo krátce po vydání desky opustil kapelu. A White Skull, zjevně si vědomi toho, kdy jim pšenka zrála nejlépe, sáhli znovu po zpěvačce. Věřím, že se znovu pokusí vrátit do doby největší slávy. Na stránkách kapely můžete posoudit, jak moc se (ne)blíží nová zpěvandule Elisa k projevu nezaměnitelné Federicy. A určitě není náhodou, že mezi skladbami, které Elisa již přezpívala, je i „Marching To Alesia“. Držím palce, aby se tenhle návrat na výsluní podařil!
|
