Po téměř týdenní bitvě mezi mnou a malou plechovou věcí zvanou počítač, se mi konečně (po několika marných pokusech, kdy se milý PC rozhodl nekompromisně a bez optání mazat vše, co najde) podařilo sepsat několik řádek zážitků a dojmů z akce zvané Basinfirefest.
Už při prvním pohledu na program letošního ročníku jsem objevil několik jmen, které mě okamžitě přesvědčily o tom, že tuhle akci si nemůžu jen tak nechat ujít. Tři dny plné muziky v příjemném prostředí okolí Spáleného Poříčí se tentokrát obešly bez velkých veder i bažinné lázně, a tak už nezbývá než zavzpomínat na to, co všechno zde bylo ke slyšení. Ač bylo opět na výběr ze tří pódií, tentokráte jsem se téměř výlučně pohyboval v okolí největšího z nich – Rock Space stage, s občasnými výlety k nejvzdálenější Metal stage.
PÁTEK
Páteční seznam kapel se sice neskvěl tolika zvučnými jmény jako den následující, ale i tak jsem našel několik kapel, jejichž sety mě mohly přinejmenším zajímat. Jako první mě do areálu přilákali metaloví FIREZONE. Podle několika poslechů ukázek z oficiálních stránek skupiny jsem se rozhodl vyzkoušet i živé podání a odměnou mi za to byl příjemný hevík, prokládaný trochu rychlejšími a tvrdšími pasážemi. Jedinou výtku bych měl snad ke zpěvu. Ne že by mi vadili chraplavější heavy hlasy, ale v případě FIREZONE bych asi radši slyšel trochu klasičtější a „jemnější“ vokál. Snaha o „chrapot vždy a všude“ mi přeci jen až tak nesedla...
Další zastávka, byť nakonec trochu kratší, než jsem původně plánoval, mě čekala u setu seskupení s názvem IMODIUM. Pochvalných řečí jsem na ně slyšel už celkem dost, tak nezbývalo, než se nechat přesvědčit. Mno.. Nechci se dotknout kapely a jejích fanoušků, ale realita se přece jen trochu lišila od toho, co jsem očekával. Celková image mi trochu (více) evokovala to, čemu se dnes s oblibou říká „ímou“ a když došlo na song, opěvující malou plechovou věcičku známou z obalu „British Steel“ od slavných JUDAS PRIEST, vydal jsem se raději o stage dál...
Zato u polských HUNTER mám pocit, že už snad patří k festivalovému inventáři. Ač se tohle jméno objevuje na programu Basinfirefestu už pravidelně a představovat tady jejich hudbu je myslím vcelku zbytečné, odhodlal jsem se na ně podívat blíže až letos a nakonec jsem i litoval, že jsem to neudělal už mnohem dříve. Ač se na nějaké speciální kulisy a rekvizity během festu nějak moc nehrálo, v případě HUNTER to vůbec nevadilo, neboť houslista ve volných chvílích svými škleby a pohyby úspěšně bavil všechny okolo, což v kombinaci s profesionálním hudebním výkonem tvořilo jeden z největších pátečních hudebních zážitků.
Původně jsem trochu nechápal krok pořadatelů uvádět na plakátech jako hlavní hvězdu tuzemský KABÁT, ale teď jim musím dát v jistém smyslu za pravdu. Co se týče atmosféry a počtu přihlížejících, pařících a zpívajících (alespoň dle mého názoru) šlo skutečně o to nejlepší, co jsem za tři festivalové dny zažil a zároveň byla k vidění také asi největší podiová show. Ať si říká kdo chce co chce, ale ať se KABÁT vydal do jakých chtěl hudebních vod, naživo to pořád šlape. A je jedno jestli hrají něco z posledních alb nebo trochu starší kousky.
Těsně před půlnocí pak Poříčím zavál chladný vítr ze severu v podobě norských THUNDERBOLT. Klasické melodické vyhrávky, které mají potomci vikingů prostě v krvi už od narození, byly příjemným zpestřením programu a škoda jen, že většina skladeb se nesla čistě ve středním tempu a kdykoli jsem už už očekával nějaké to dvojkopákové nakopnutí, většinou k ničemu takovému nedošlo. Ale celkově dost pozitivní dojem ještě umocnilo věnování několika triček prvním řadám.
Nakonec jsem musel set THUNDERBOLT předčasně opustit, protože na metal stage už řádila dračice Leather Wich z polských CRYSTAL VIPER. Na tuhle kapelku jsem se z celého pátečního dne a večera těšil nejvíc a oprávněně. Nevím sice kolik z přítomných pánů bylo ještě schopno sledovat něco víc než jen sympatickou a velice spoře oděnou zpěvandu, ale i po hudební stránce to byla parádní jízda. Došlo jak na věci z první desky „The Course of Crystal Viper“, tak z novinkového EP „The Last Axeman“ a když zazněla moje nejoblíbenější věc „Shadows On the Horizon“, věděl jsem, že už se můžu klidně vydat do stanu, neboť nic lepšího už mě toho dne nemohlo čekat...
|
