 „A Day At The Races“ je obecně považováno za bratříčka předešlé „A Night At The Opera“. Aby ne, když materiál vznikal ve stejnou dobu. Je až neuvěřitelné, jak dokázali být tenkrát QUEEN kreativní. Žádný slabší klon nebo odpad předešlé desky, rovnou ještě větší zdokonalení a přinejmenším stejná laťka! I když deska neobsahuje žádnou „Bohémskou rapsodii“, tak ji považuji za vůbec nejdokonalejší počin kapely. Věřím, že mnoho fanoušků se mnou nesouhlasí, ale myslím, že „A Night At The Opera“ přece jenom v některých místečkách (nebylo jich mnoho) mírně klopýtala. To na celkově již páté řadovce neexistuje! Hledejte slabší kousek, věřte mi, ani po těch takřka třiceti letech žádný nenaleznete…
Největší pecka číhá hned pod číslem jedna. Na téměř kultovní intro navazuje vypalovák „Tie Your Mother Down“, který se vyšvihl na jasnou koncertní tutovku a nesmrtelnou klasiku. Dnes může sice znít již mírně omšele, ale svojí funkci stále plní na výbornou. První vrchol a moje srdcovka na sebe nenechá dlouho čekat. Po totální hard rockové bouři mohli tak krásně elegantně zařadit teskný a jemný ploužák skoro na začátek opravdu snad jen QUEEN. Žádný přehnaný patos nebo snaha o podbízivost. Tohle byly skladby ze srdce a jestli někomu jeho text opravdu věřím, tak je to právě „You Take My Breath Away“. Neuvěřitelně melancholická a smutná skladba, která mi dodnes zní jak Mercuryho umíráček. Naprostá citová záležitost a jedna z nejmíň doceněných věcí kapely!!! Jen tak pro zajímavost, je až neuvěřitelné, jak sugestivně jí dokázal Mercury přednést na koncertech. Klobouk dolů Freddie… Smutku ale bylo dost na celou desku, proto se můžeme uvolnit při příjemné hitovce „Long Away“, která navrátí pohodu a dobrou náladu. Tehdy pro kapelu povinná teatrálnost je demonstrována další naprostou klasikou „The Millionaire Waltz“. Setkal jsem se i s tím, že nejeden fanoušek tento kousek považuje za vrchol kapely. To myslím mluví za vše.. V mém žebříčku je také velmi vysoko. John Deacon se většinou při skládání držel při zdi, ale když už se jednou rozhodl vytasit zoubky, tak mu to víc než dobře slušelo. Důkazem budiž pohodová a svým způsobem kouzelná „You And I“, která vždycky bude patřit k těm nenápadným skladbám, ale zubu času imunním. Nejznámějším kouskem se stal evergreen „Somebody To Love“. No řekněte sami, měl někdo někdy tak dokonalé sbory? Je to nádhera… Brian May bouří v tvrďárně „White Man“. Den na dostizích neproběhl pouze v pohodě, ale i nějaký ten drsný okamžik se našel… Ten však střídá první a poslední legrácka „Good Old Fashioned Lover Boy“, která mi nikdy nevadila a dokonce se mi líbí, což je celkem u podobně laděných skladeb zarážející… Roger Taylor si chtěl také zazpívat a jeho přání bylo vyslyšeno v příjemné flegmatické „Drowse“. Tentokrát si jeho kousek vysloužil titul nejslabší skladba, ale na této desce je to mírně zavádějící… Hledejte kaz na diamantu.. Na závěr si QUEEN nechali jedno velké překvapení pro svojí mohutnou fanouškovskou základnu z východu. „Teo Torriatte“ je sympatické poděkování a důstojná tečka nad tímto naprostým skvostem…
Takřka geniální potenciál dřímal v QUEEN již od začátku a to muselo být zřejmé již tehdy. Bylo jen otázkou času, kdy to celé exploduje. Den D přišel na návštěvě v opeře a ani druhý den na dostizích neskončil..
|
