Již třetím rokem pro mne končí koncertní a festivalová sezóna návštěvou Zlínské haly Novesta u příležitosti konání zimního klonu Masters Of Rock. Letošní sestava kapel mě navíc, co se hlavních hvězd týče, zaujala asi nejvíc ze všech ročníků, a tak nebyl důvod znovu nevyrazit přes celou republiku za zvučnými jmény melodického metalu.
CHAOS IN HEAD
Zatímco se hala teprve začínala zaplňovat, na pódiu se objevila první, a toho večera jediná tuzemská kapela. Kromě toho, že byli CHAOS IN HEAD jediným českým želízkem v ohni, také jako jediní měli ve svých řadách zástupce něžného pohlaví, a to přímo za mikrofonem – byť to dle zpěvu občas tak vůbec nevypadalo. Kombinace melodických pasáží s hardcoreovými momenty mohla Novestu sice solidně rozehřát, ale nějakých větších reakcí se jim přesto nedostalo. Oněch pětadvacet minut vymezených na jejich set bylo tak akorát. Nějaký větší dojem na mne jejich hudba neudělala a často mi na mysli tanulo jméno dnes již neexistujících GUANO APES, ke kterým neměli CHAOS IN HEAD stylově až tak daleko.
SCARED TO DEATH
Musím se přiznat, že původně jsem plánoval vystoupení trojice SCARED TO DEATH úplně vynechat. Skutečnost, že jeli turné spolu s DEBAUCHERY a DESTRUCTION (na které mělo ještě teprve dojít) ve mne vyvolávala dostatek obav. Nakonec však byli z výše zmíněné trojice mými favority právě tito Němci. Asi to bylo tím, že v tomto případě měla melodická stránka věci nad thrasovými nášupy značně navrch a také image nebyla tak „zlá“, jako u zbylých dvou jmenovaných kapel. Pro mne jednoznačně největší překvapení festivalu.
KIUAS
Mám pocit, že snad žádná větší metalová akce se již dnes neobejde bez zástupců alespoň jedné skandinávské země. Tentokrát došla řada na Finsko, které vyslalo hned dva zástupce. Své třetí studiové album „The New Dark Age“ ze severu přivezli představit válečníci KIUAS. S tímto albem jsem už měl možnost se setkat a tušil jsem tudíž, co zhruba očekávat – čistý a deathový vokál, o který se stará Ilja Jalkanen, podporovaný energickou hudební smrští svých spoluhráčů. To se také vyplnilo a i když jsem z KIUAS měl zpočátku trochu rozpačité pocity, s každou další skladbou se jejich výkon lepšil a nakonec jsem dost litoval, že už se musejí odporoučet do backstage a přenechat místo dalším. O to víc jsem klel, když se ke své třičtvrtě hodince začala chystat nejtvrdší sebranka večera DEBAUCHERY. Už po několika tónech mi bylo jasné, že tohle opravdu není nic pro mne a myslím, že jsem nebyl sám, komu tato banda do celkového hudebního vyznění zimních Masters až tak nezapadala.
ELDRITCH
Že i ve slunné Itálii se rodí kvalitní metalové kapely už jsme se několikrát přesvědčili a ELDRITCH toho budiž dalším důkazem. Přestože mají na svém kontě už sedm studiových zářezů, poprvé jsem o nich slyšel až v souvislosti se zlínským vystoupením a jejich power metal s progresivními prvky si ke mně našel cestu mnohem snáz než předchozí deathové šílenství. Zpočátku mi sice až tak nesedl zpěv, který místy mírně zaskřípal, ale po chvíli bylo vše v pořádku a navíc občasné škobrtnutí vynahrazoval frontman Terrence Holler mohutnou mimikou a gestikulací – chvílemi se mi zdálo jakoby na pódiu byl nějaký italský příbuzný našeho strejdy Hájíčka. ELDRITCH už celkem dobře zatopili pod kotlem a připravili živnou půdu pro příchod první velké kapely toho večera...
FIREWIND
O tom, jak jediný koncert dokáže úplně změnit pohled člověka na kapelu, jsem se na vlastní kůži, či spíše uši, přesvědčil v případě řeckých melodiků FIREWIND. Ještě donedávna jsem je měl pouze za jednu z mnoha power metalových kapel, které od průměru odlišuje pouze kytarový šílenec Gus G. Ovšem po shlédnutí téhle kapely na živo, stali se FIREWIND asi nejhranější položkou na mém playlistu. Podporováni již početným zástupem fanoušků, zhostili se své role skvěle a hrnuli jeden power metalový kus za druhým. Zvláštní uznání pak patří druhému kytaristovi a klávesákovi v jedné osobě, který hravě zvládal střídat oba nástroje a ještě se tvářit, jako že to vlastně vůbec nic není. Stěžejním bodem setlistu byla celkem očekávaně poslední řadovka „Premonition“, které je teď mým asi nejposlouchanějším albem vůbec a vůbec bych se nezlobil znovu si ji poslechnout i v koncertním podání.
DESTRUCTION
Spolu s DEBAUCHERY byli DESTRUCTION druhou kapelou, která mi na programu letošních Winter Masters připadala tak nějak stylově vzdálená od ostatních. K jejich old school thrash metalu jsem nenašel cestu přes studiovou tvorbu a ani díky live podání skladeb. Po několika minutách jsem si byl už naprosto jistý, že tohle moc nesplňuje mé hudební představy a zároveň jsem byl i trochu překvapen reakcemi publika na tuto legendu svého žánru. Přeci jen jsem očekával trochu větší volume ze strany fanoušků a bylo znát, že mnoho lidí přišlo spíš na kapely, které se teprve chystaly v zákulisí.
GAMMA RAY
I když jako oficiální headlineři byli na plakátech označovány finské noční můry plastických chirurgů LORDI, tak nakonec to až tak pravda nebyla. GAMMA RAY byť hráli jako předposlední, opět dokázali smést všechno, co bylo před nimi a nakonec i to, co přišlo až po nich. Hansenovcům nedávno konečně vyšlo několik let očekávané live DVD, a tak byl i koncertní setlist postaven jako takové menší Best Of. I když v tomhle případě to byl jen spíš takový stručný výcuc z největších hitů. Přeci jen pro zahrání všech velkých fláků by potřebovali času o dost víc. Nezapomnělo se ani na poslední placku „Land Of The Free II“ a teplota v hale začínala nebezpečně stoupat. V přímé úměře však houstla i atmosféra a myslím, že i v tomhle ohledu se jednalo o vrchol celé akce. Na různých fórech se občas objevují názory, proč se třeba právě GAMMA RAY tak často objevují na programu zimních, ale i letních Masters. Odpověď je jednoduchá – protože snad nikdy nezklamou!
LORDI
Nové album, všeobecně skvělé dojmy z vystoupení na Benátské noci a celosvětová popularita. To vše si do Zlína přivezli latexoví paňácové LORDI. Jelikož mi jejich koncert na Benátské unikl, o to víc jsem se na ně těšil teď. Nakonec jsem však hodně litoval, že jsem si pro naše první pódiové setkání zvolil až druhou letošní zastávku těchto bubáků u nás. Důvod je jednoduchý – zatímco v létě ještě jeli turné podporující dnes již „neaktuální“ alba, tentokrát se dostalo na ještě horkou novinku v podobě poslední řadovky „Deadache“, kterou považuji za prozatím nejslabší položku v diskografii „lordů“. A rozdíl mezi novými a starými skladbami byl také dost znát. Zatímco staré osvědčené hity měly ten správný hard rockový náboj, novotiny většinou jakoby postrádaly potřebný drajv a jejich místy až utahaná tempa rozhodně nepůsobila nikterak horror-rockovým dojmem, ale naopak jako dětské ukolébavky. Ještě že se nezapomnělo na takové klasiky „Would You Love a Monsterman“ nebo médii provařenou „Hard Rock Hallelujah“. Najednou to bylo o něčem jiném. Tak snad přijdou LORDI příště s trochu chytlavějším materiálem a uvidíme, jak se vytáhnou za několik měsíců v Plzni. Přece jen nové kostýmy jsou fajn (i když i u nich mám v některých případech pocit, že ty staré byly o dost lepší), ale pouze to k tomu správnému zážitku nestačí.
|
