„Pokud se mělo něco změnit, byl na to ten pravý čas.“
Návrat ke starým pořádkům? Nebo úplně nový začátek? Je to tak nějak fifty – fifty. Na jedné straně Pretty Maids potvrzují, že schopnost napsat skvělé skladby je neopouští, brilantní balancování na hraně hard rocku a metalu (především díky přitvrzenému zvuku) jim stále vychází. Nutno přiznat i to, že s příchodem nováčků bubeníka Michaela Fasta a basáka Kena Jacksona (Kenn Lund Jacobsen), který s kapelou vydržel až do současnosti, zavál čerstvý vítr. Na straně druhé je otázka, kdo vyraboval kapele zkušebnu a připravil jí o originální klávesy i přemíru nápadů. „Sin-Decade“ je prvním albem, na kterém se pro Pretty Maids do té doby tak významný nástroj odsunul (když už se vyskytl) silně do pozadí. A novou kapitolu lze charakterizovat i dalším paradoxem. Desku produkuje Flemming Rasmussen (Metallica – zřejmě proto ten důraznější zvuk) a i přes nesporný potenciál některých vlastních písní se největším hitem desky stává vypůjčený song.
Pretty Maids neztratili ani tempo, ani tvrdost. Už úvodní „Running Out“ oplývá silnou agresí, razancí i kousavostí v duchu nejlepších tradic. Tohle je ta základní abeceda služebných, v rychlejších pasážích zbavená prakticky veškeré líbivosti, v pomalejší, atmosféričtější části nadýchaná, mírná a přece přitažlivá. Můj osobní tip se tentokrát skrývá pod názvem „Nightmare In The Neighbourhood“. Laskavě líný úvod, postupně narůstající napětí, explodující do řezavého riffu, velice povedený, melodicky tahavý refrén s proplétajícími se vokály, časté střídání vypjatých, útočně intenzivních pasáží s mírným navolňováním a evidentním připravováním půdy pro další úder. Hrubý zvuk kytar a dominantní Atkinsův zpěv, prostě nádhera! V titulní „Sin-Decade“ konečně alespoň na chvíli zazní klávesy, ale i když jsou poměrně brzy zatlačené do křoví, alespoň dají vzpomenout na staré časy.
Je zvláštní, že se nezvykle agresivní nálada v podání Pretty Maids poměrně brzy přejí. Nelze říct, že by kapele docházely nápady, virtuozita či nadšení, ale od poloviny alba začíná hudba poněkud splývat. Pretty Maids sice dokáží zpravidla v každé písni alespoň na chvíli melodicky uklouznout a zjemnit nezvykle útočný projev, přesto je dalším záchytným bodem až pomalejší „Know It Ain´t Easy“. Jako předzvěst příštího akustického zklidnění velice osvěžující a z desky vyčnívající, sladké a dostatečně kořeněné zároveň. Tohle je pomyslný most mezi minulou tvorbou, současnou tváří a příštím albem.
Finále se Pretty Maids povedlo náramně. Nejdřív „In The Flesh“, téměř speedmetal, zapamatovatelný už jen kvůli tempu a kadenci vokální linky a po něm další vzpomínka na Thin Lizzy. Je možné (pokud se pletu, opravte mě, prosím), že takovouhle polobaladickou pecku z pera Johna Sykese a Philla Lynnota Thin Lizzy nikdy nevydali na žádné řadovce?!? I kdyby zbytek alba nestál za nic (a že k tomu rozhodně nedošlo), už jen kvůli této písni by si „Sin-Decade“ vysloužilo svoje místo na slunci.
Po „Jump The Gun“ bylo „Sin-Decade“ dalším albem, které vyvolalo polemiku. Na jedné straně mohli jásat ti, kteří Pretty Maids neodpustili jejich předchozí sklouznutí na komerčně-americké banánové slupce. Na straně druhé hrozilo, že vyznavači pestrých klávesových výronů nepřijmou novou, méně jásavě barevnou tvář kapely. Největší ovace sice deska sklidila v Japonsku, ale v žádném případě bych jí nepovažoval ani v náznacích za přivřené dveře k úspěchu na ostatních kontinentech. V duchu úvodní věty hlavní persóny kapely, Ron Attkins a Ken Hammer vcelku logicky začali stavět na základu (vokál a kytary), který měli stoprocentně jistý. A i když z nejbližších následujících počinů by jeden mohl získat dojem, že Pretty Maids krapet tápou, právě „Sin-Decade“ je možné považovat za definici budoucího výrazu kapely. A přes částečné hlasité prázdno i za důležitý milník v jejím historickém vývoji.
|
