„Tohle od nás lidé očekávají, nemáme důvod něco zásadního měnit…“
No řekněte, nezní na první ucho tahle hláška poněkud rezignovaně? Že by se snad Pretty Maids „srovnali“ a začali tvořit na objednávku? Žádné strachy. I když novinka s jazykolomným názvem „Anything Worth Doing Is Worth Overdoing“ kvalit svého explozivního předchůdce nedosahuje, přece jen Pretty Maids vysoko nastavenou laťku ani na téhle desce nepodlézají. Ovšem pokud budeme mluvit o věcech, které se u kapely nemění, kromě chytlavých melodií, štiplavých chorálů, exkluzivních instrumentálních výkonů i typického nakřáplého vokálu je nutno zmínit i skutečnost, že „Anything…“ je další deskou, která se půl roku (díky vydání výběrovky „The Best Of…Back To Back“) válela v trezoru.
Srovnání s předchozím počinem je jednoduché. „Anything…“ je přímočařejší, tvrdší, temnější, méně hitové a tentokrát se na něm najdou i hluchá místa. Nevím, jestli mě má těšit fakt, že na konkrétních slabinách se shodnu i se samotným Ronniem Atkinsem. Ale nutno ocenit, že jen málokdo z umělců krátce po vydání desky (i když možná pomohla válečka pod zámkem…) otevřeně přizná, že by klidně dvě písně na albu vyměnil. Je zvláštní, že oba tyto kousky (no, osobně bych připojil i třetího úplně vzadu) jsou téměř až na konci desky, album tím krapet trpí určitým únavovým syndromem. Ale nálož, která jim předchází, dokonale potvrzuje kredit kapely.
Tradičně mohutný, řízný a útočný úvod, vylíhnutý z jemně náladového klávesového motivu a bobtnajícího chorálu, dělající čest obchodní značce Pretty Maids. Snad jen ten věčný lehký optimismus tomu schází. Je ovšem úchvatné sledovat Atkinsův zpěv plný zloby a negativních emocí, plně korespondující s obsahem textu („Snakes In Eden“) i další splynutí kytary s klávesami. Hned na začátek vrchol desky, kterému se pocitovým napětím plně vyrovná jen baladická „With These Eyes“. Houpavě příjemný, civilní a působivý důkaz, že když mají Pretty Maids chuť dojmout, jde jim to strašně snadno.
Z obvyklých hodnot určitě zaujme i chytlavé vyřizování si účtů s Amerikou v „Only In America“, ve kterém Atkins potvrdí pověst hlasového chameleóna s dokonalou schopností svým hlasem demonstrovat veškeré stavy lidské duše. Dopustit nedám ani na největší pohodovku na desce, netradiční vyznání něžnější polovině světa, s pop-metalem koketující „Hell On High Heels“ či na dramatické „When The Angels Cry“. Tohle je jedna z nejsilnějších vlastností Pretty Maids, schopnost smysluplně skloubit náladově naprosto odlišné polohy. A když k tomu přidáte (na poměry služebných) až kakofonickou a silně experimentální titulní skladbu, je to další skládačka par excellence. Bráno tímhle světlem, dá se rutinní a nezáživný konec desky bez problémů přežít a přitom nijak nesníží sílu prvních dvou třetin desky. Je obdivuhodné, že Pretty Maids dokázali znovu udržet prapor tak vysoko.
Deska je věnována Johnu Rosingovi, manažerovi kapely, který v průběhu natáčení podlehl rakovině.
|
