„Užívej dne… dokud můžeš…“
Do nového tisíciletí vstoupili Pretty Maids ve výborné formě. Možná za to mohl fakt, že až na pátém albu v řadě se zbavili problémů s termínem vydání desky. Ale aby to snad neměli zbytečně lehké, s odstupem času se vynořili informace o tom, že před nahráváním vzal poprvé do zaječích (ale jen na chvilku) bubeník Michael Fast. Přesto se na „Carpe Diem“ Pretty Maids znovu představují ve stejné sestavě, tedy nejen s Michaelem Fastem, ale i s vytrvale hostujícím klávesákem Alanem Owenem.
A nejpozději s albem „Carpe Diem“ (pokud už tahle doba nepřišla dřív) lze i konstatovat, že Pretty Maids jsou v oblasti tvrdší muziky fenomén. Ostřílení mazáci už se zbavili chuti na výstřelky či experimenty (a pokud na ně dojde, tak jen v takovém množství, aby nenarušili zaběhlý a fanoušky vydatně kvitovaný styl a rukopis). Pro někoho možná rutina. Závislá na tom, do jaké míry jsou kluci do svých hluboce vyrytých kolejí ochotni sypat jiskřivé aróma nenapodobitelnosti a vymýšlet stále svěží nápady dle osvědčených pravidel. A na „Carpe Diem“, především pak v jeho první polovině, se tak děje v míře víc než vrchovaté.
Bylo poměrně úsměvné (ač nejde o zrovna veselou záležitost…), jak se členové kapely po vydání desky podivovali nad tím, čím vlastně byl její název inspirován. Možná dobře, že jim Ronnie Atkins zatajil epizodu s mladým zaměstnancem banky, se kterým se potkal v nemocnici, kam ten dotyčný dorazil kvůli nějaké banalitě a za čtrnáct dní ho Ronnie v bance už marně vyhlížel… člověk by při znalosti pozadí očekával, že na albu se může objevit výrazný temnější stín, než tomu bylo v minulosti zvykem. Ale pohodáři z Dánska, kteří s emocemi umí pracovat s dokonalostí mistrů, stvořili opět vyrovnanou kolekci, naplněnou všemi obvyklými barvami.
Ta zmínka o temnotě nebyla jen tak samoúčelná. Nejpovedenější kompozice na desce se jmenuje „Until It Dies“ a je to právě ten nejtemnější okamžik, na který se podaří narazit. Hluboko položený Atkinsův vokál, přecházející do pekelně agresivních vibrací, dramaticky nenápadný klávesový motiv, střídání smířlivě pomalé nálady s ostrým útočením, dokonale zkomponované a spojené útržky, které by i samostatně udělaly díru do světa. Nic, z čeho by koukal hit na první poslech (to je v podstatě jedna z obecných charakteristik, pasující na poslední alba kapely), ale postupným zarýváním se pod kůži se z „Until It Dies“ stává jedna z největších pecek kariéry Pretty Maids. Rozpětí křídel, naznačené na minulých cestách, vyměřuje akustická „Clay“, evokující dobu svlékání na „Stripped“ i ostře bodavé nálady, reprezentované především úvodní trojkou. „Violent Tribe“, s excelentní prací Ronnieho Atkinse i Kena Hammera (schválně, jestli u jeho kytarového sóla nečekáte, kdy se konečně ozve klávesový kontrast…), titulní „Carpe Diem“ s dokonalou symbiózou nápadů i celkového provedení – vynechejte drobek, píseň změní fazónu, přidejte ždibek, možná sklouzne k přeplácanosti…, „Tortured Spirits“ tvrdá záležitost s nádechem rozpolcenosti, dráždivá a zneklidňující. Samozřejmě dojde na svěží optimistický hard rock „Wouldn´t Miss You“, dramaticky vyzrálé spojení kytar a kláves „“The Unwritten Pages“ či tradičně vynikající chorál v „They´re All Alike“. A na vršek dortu melodie, melodie, melodie…, které zakryjí neodbytně se vkrádající myšlenku, že (ne sice v takovém množství jako na desce minulé, ale přece) konec desky už je jen nezbytným vydýcháním po zběsilém sprintu.
Zdá se, jako by Pretty Maids s albem „Spooked“ překročili bludný kořen z opačné strany. Našli si parketu, která jim zatraceně svědčí a záleží jen na tom, kolik obohacujícího koření na stabilní korpus nasypou. S „Carpe Diem“ na koření opravdu nešetřili. Oproti dávné minulosti nejsou tak jednoduše chytlaví a přímočaře pohodově hitoví, ale to nepatrně zvýšené úsilí, které musíte vynaložit při vstřebávání aktuální desky, se mnohonásobně vrátí.
|
