„Otevři oči a probuď se do skutečného světa…“
Zatím poslední album Pretty Maids naplnilo ošumělou frázi o zrajícím vínu. Čtyři roky trvalo, než služebné navázaly na předchozí „Planet Panic“. I když mluvit o navazování je, vzhledem k podstatně umírněnějšímu vyznění desky, docela zavádějící. Pretty Maids přežili bankrot managementu, definitivně si nechali utéct bubeníka Michaela Fasta, kterého nahradil Alan Tschicaja (ex-Royal Hunt, Kingdom Come) a za věčného člena–nečlena Alana Owena se kláves na albu ujal jako host H.C. Roeder. Těžko říct, zda na celkové vyznění desky má vliv výraznější zastoupení kláves a nebo nám kluci začínají „dospěláčtět“. I když Pretty Maids nezanedbávají svůj obvyklý mix svižných melodií i rozvážného vyprávění a znovu splétají všechny esence svých obvyklých nálad a postupů, přece jen finální pocit, který z desky převažuje, je mazácky šťavnatý klid a uvolněnost. Naštěstí, dost často narušená štiplavým atakem.
Asi tak, jako v důrazném probuzení se do starých časů (nebo do reálného světa?) v „Brave Young New Breed“, které dokonale kloubí zásadní ingredience mnohaleté tvorby kapely – nakřáple podmanivý vokál, řezavé kytary a nenápadně nápadné a nezbytné klávesy. Či ve výbušné rychlovce „Why Die For A Lie“ s chytlavou melodickou linkou, ve které znovu exceluje Ronnie Atkins se svým ostrým, vzduch krájejícím vokálem. Do třetice toho nejrychlejšího, zpěvná „Terminal Violence“ s velice tvrdým spodkem a kytarovým kouzlením (nejen v sóle). A nelze vynechat ani syrovou a exhibicionistickou coververzi „Perfect Strangers“ od Deep Purple.
Kluci jasně potvrzují, že jim ještě zdaleka dech nedochází. Přesto v excelentním souboji mezi silným a silnějším považuji tentokrát za působivější skladby ve volnějším tempu. Ať už je to chlapácky dojemná, náladová „As Guilty As You“ se sladkými vokály někde na pomezí pop rocku a hard rocku, která zní jak přitvrzené kousky ze „Stripped“, či dospělácky orientovaným rockem výrazně načichlá, nejednoduchá kombinace syrové rockovosti (utlumená výraznými klávesami) a mohutných vzdušných refrénů, ve které Atkins potvrzuje (jak sám rád prohlašuje), že je popovým zpěvákem u tvrdé kapely. A finále v podobě melancholicky optimistické pohodové „Another Shot Of Your Love“? X-krát slyšené, přesto pokaždé jiné a neopakovatelné. Skvělé.
Pretty Maids znovu vynalézají sebe samotné. Protáhli se během těch let přes různé formy tvrdé hudby, přičichli k přímočarému heavy metalu, sáhli si na power/glam, pompézní pop metal, prošli přímočarým i nasládlým hard rockem, pochytili AOR nálady, nebáli se lehce zaexperimentovat. Hýří optimismem, dokáží potemnět, zuřit a svými baladami zasáhnout i do mainstreamu. Našli svojí parketu a na ní jsou sestsakra jistí. I když už léta vyučují podle jedněch osnov, nezapomínají na to, že své příznivce nesmí ukolébat a v rámci své lekce je musí vždy alespoň krapítek překvapit a zaujmout něčím novým (nebo alespoň oprášeným). A s aktuální deskou nejen že se jim to daří, s „Wake Up To The Real World“ Pretty Maids znovu nabírají směr vzhůru na pravidelné (počítáno od alba „Scream“) sinusoidě mezi dobrým a výborným albem. Kruh se uzavírá v nekonečnu…
|
