Parodie na minulost – tato tři slova by dokonale mohla shrnout středeční koncert americké formace Marilyn Manson. Návrat basáka Jeordie Whitea, Mansonovy pravé ruky, sliboval návrat starých časů, což se bohužel nakonec nepotvrdilo.

Koncert se konal v Brně a už předem bylo jasné, že vyprodáno nebude. Ty tam jsou časy, kdy Manson dokázal naplnit velké haly. V dnešní době je jen matným stínem té osobnosti, kterou byl před deseti lety. Bylo zde hodně fanoušků, kteří se snažili napodobit jeho styl, ať už líčením nebo oblékáním, avšak na mě to místy působilo až komicky, vzhledem k tomu, že podle mého Manson již řadu let žádný styl nemá, spíš se o něco neustále násilně snaží.

Něco málo po sedmé hodině začala hrát předkapela – chomutovská skupina X-Left To Die, která se pohybuje kdesi na pomezí rocku a emo (oni sami říkají, že hrají tzv. blue – core). Jejich hudbu bych označila frází: neurazí, nenadchne. Ale veliká výhoda této formace tkví v charismatickém frontmanovi, který hlasově připomíná kombinaci Mansona a Wednesday 13.

X-Left To Die odehráli zhruba půl hodinový set a poté začala příprava na hvězdu večera. Nikdo netušil, že se čekání protáhne na více než hodinu. Musím říct, že jsem nepochopila, proč koncert nezačal až v osm hodin, tím pádem bychom byli ušetřeni zdlouhavého čekání na to, až se setmí, ale na druhou stranu by to zase nebyl Manson, aby nepřišel s nějakými hvězdnými manýry.

Za velké jásotu nakonec kapela dorazila na pódium a spustila písničky z nového alba „The High End Of Low“. Po druhé skladbě jsem zjistila, že se neuvěřitelně nudím a nezachraňoval to ani můj oblíbený Jeordie White. Ten se nechopil basy, jak jsem předpokládala, ale odehrál celý koncert na kytaru, což bylo pro mě celkem zklamáním.

První světlý moment nastal, když zazněly tóny „Disposable Teens“ z desky „Holy Wood“. „Holy Wood“ a starší alba znám více méně nazpaměť, a tak jsem se těšila, jak si s Mansonem zazpívám a zavzpomínám na staré časy. Manson však polovinu písně úplně textově vynechal, neustále jenom chodil po pódiu a dělal různé silácké pózy nebo bral do rukou reflektor a svítil jím na sebe.

Dalo by se říci, že všechny starší skladby byly naprostými propadáky. S nostalgií jsem vzpomínala na to, jak jsem od něho v roce 2001 slyšela písničky jako „Dope Show“, „Irresponsible Hate Anthem“ či „Sweet Dreams“ a byla jsem naprosto nadšená, avšak ve středu jsem nabyla dojmu, že kapela zkazila, co se dalo. V písni „Rock´n´Roll Nigger“ Jeordie úplně nesmyslně protahoval kytarové party, až se z původně tří minutové písně stala zdlouhavá a nekonečná desetiminutovka. Již zmíněné „Sweet Dreams“ předcházelo zase neustálé opakování základního rifu, který Manson přerušoval s tím, že to asi fanoušci slyšet nechtějí, a takto pořád dokola. Novou píseň „We´re From America“ ani nedohráli, protože Manson hodil mikrofonem po bubeníkovi Ginger Fishovi, který až spadl ze židle.

Manson se předvedl s arogancí sobě vlastní. Člověk měl pocit, že kapela je pouze Manson či White a Manson. Ostatní členové byli v pozadí, jako by vlastně vůbec neexistovali. Stejně tak mohl místo nich hrát playback a nikomu by evidentně nechyběli. Není divu, že kytarista John 5 či klávesák Madonna Wayne Gacy skupinu již dávno opustili. Jeordie White se neměl nikdy vracet, protože svým chováním působil spíš směšně, jako takový Mansonův ocásek. Oba si neustále něco šeptali, Manson se také uchyloval k dlouhým nudným projevům bez pointy. Dalo by se říct, že bylo všechno špatně. Vrcholem bylo, když kapela koncert de facto ani nedokončila a odešla z ničeho nic.

Fascinující na tom všem je, že fanoušci to Mansonovi baštili se vším všudy. Já osobně dělím jeho fanoušky do dvou skupin – na ty, kteří ho poslouchají 10 či 15 let a kteří po „Holy Woodu“ neakceptují žádnou jeho další tvorbu, a na ty, kteří k němu našli cestu právě až poté, co začal vydávat ona alba podle mého názoru bez nápadu. Když jsem ve středu pozorovala, jak se chová na pódiu, žasla jsem a nemohla jsem uvěřit, že někdo tak vyčpělý a patetický mohl kdysi natočit téměř dokonalou trojici „Antichrist Superstar“, „Mechanical Animals“ a „Holy Wood“.

X-Left To Die považovali za čest hrát před takovou kapelou jako jsou Marilyn Manson. Já bych to možná poopravila na „před takovou kapelou, kterou byli Marilyn Manson“, neboť v současnosti už jsou spíš k pláči. Jenom se potvrdilo to, co všichni už dlouho tušili – Manson již dávno nemá co nabídnout, jeho vyprahlost dosáhla svého vrcholu.