Ruku na srdce, čekali byste od Bon Jovi něco jiného, než nasládlý rock s příchutí popu a country? U kapely, která začínala jako souputník Mötley Crüe by to mělo spíše překvapit a to především když si poslechnete jejich debut a vzápětí potom novou desku „The Circle“. Když ale sledujete celou jejich kariéru, působí „The Circle“ nadmíru logicky. Není tak ostrá jako desky z osmdesátých let, ani zadumaná jako „These Days“ a rozhodně ne tak countryová jako předchozí „Lost Highway“. Je tedy všechno v pořádku? Asi ano, ze zajetých kolejí se neuhnulo ani tentokrát, příznivci budou spokojeni a dolárky se posypou.
Kdy se vlastně z Bon Jovi stala velká kapela? Možná jí byli vždycky, ale podle mě se jim tento přerod povedl, když se dokázali chytit mainstreamu, aniž by ztratili svou tvář. Samozřejmě dnes postrádají moment překvapení jako v době slavných alb „Slippery When Wet“ nebo „Keep The Faith“. U „The Circle“ je všechno předem dané, naplánované. Rychlejší skladby, kde se do popředí dere kytara Richieho Sambory střídají srdceryvné balady, refrény všech skladeb mají patřičnou stadiónovou údernost a zpěvnost, kytara občas vytáhne neotřelý tvrdý riff, jako ten ve „Work For The Working Man“, ovšem jen na okamžik, aby se potom komerční rádia Bon Jovi moc nelekla.
Hlavní devizou „The Circle“ je její kompoziční dotaženost a skutečně bravurní zvuk. Není to nic, co by člověk od Bon Jovi nečekal, ale vždycky, když je posloucháte, je to poslech rozhodně příjemný (na metalové rytíře ovšem působí efektem opačným, že si někdy musí chystat igeliťák). Skladby jsou vzdušné, svěží, takové letní. Z některých sálá radost jako z pilotního singlu „We We´rent Born To Follow“ nebo z takové „Thorn In My Side“, z jiných nostalgické ohlednutí za dosavadním životem („When We Were Beautiful“, závěrečná "Learn To Love" či „Superman Tonight“). Samozřejmě, že deska obsahuje i baladu, která má chytnout za srdce zástupy fanynek. A opět se jedná o miliontou variantu na slavnou „Never Say Goodbye“, akorát, že tentokrát se jmenuje „Live Before You Die“.
Většina desky ubíhá v příjemně svižném tempu. Mnohem více než na předchozí album, navazuje na čtyři roky starou „Have A Nice Day“, i když je krapítek tvrdší. Vlastně využívá i stejné postupy jako její předchůdci „Bounce“ a „Crush“ a když to vezmeme do důsledku, tak i jako slavné „New Jersey“ (třeba při takové „Love The Only Rule, z které slyším jasné odkazy na výtečnou „Wild Is The Wind“). Své příznivce tedy Bon Jovi nezklamali. A o to u kapely, která hraje skoro třicet let a prodala přes stovku milionů desek jde především. Klobouk dolů, protože stárnout s takovou grácií jako Bon Jovi se jen tak leckomu nepodaří.
|
