Po organizačně otřesném večeru v Praze jsem si jela spravit chuť do Zlína. Člověk opravdu ocení praktické MoR Café až po něčem takovém, co se dělo v Roxy. Zlínská zastávka trojlístku kapel byla beznadějně vyprodaná hodně dopředu, takže bylo jasné, že i tenhle večer bude stát za to. MoR café bylo jako obvykle pro dříve příchozí otevřeno, takže nikdo nemusel zbytečně mrznout venku. Kdo dorazil včas, mohl si ještě v klidu dát pivko a když si pak trochu popoběhl, měl místo v prvních řadách jisté. Přestože bylo na malém prostoru klubu trochu těsno, žádná velká tlačenice se naštěstí nekonala.
Winterborn tentokrát dopadli mnohem lépe než předchozí večer, kdy museli zkracovat set. Ve Zlíně hráli pro naplněný sál a měli k dispozici dostatek času na odprezentování všech plánovaných skladeb. I zvuk byl lepší, ale pořád to nebyla žádná sláva. Vokály byly trochu utopené, Teemu se už ale nemusel tolik namáhat, aby byl vůbec slyšet. Vystoupení celé kapely bylo mnohem uvolněnější než v Praze a mám pocit, že tohle turné je pro ně cennou zkušeností a budou se zlepšovat koncert od koncertu. Skladby z jejich nového alba vyzněly výborně a taková „Black Rain“ či „Last Man Standing“ nezůstaly v publiku bez odezvy. Z mého pohledu jsou Winterborn rozhodně nadějná kapela, kterou stojí za to sledovat.
Playlist: Black Rain, Wild Heart, Land of the Free, Seven Deadly Sins, Last Train to Hell, Lan Man Standing
Delain sice nenastupovali za tak bouřlivého potlesku jako v Praze, ale i jejich vystoupení naplněný sál řádně ocenil. I jim rozhodně pomohl lepší zvuk –
Charlotte se nemusela tak soustředit na přeřvávání kopáků a její vokální výkon tak zněl mnohem přirozeněji. Její půvabné a sympatické vystupování si opět většinu přítomných získalo a jen málokdo se při pohledu na ni ubránil srovnání se Simon Simons. Pěvecky se to sice pořád srovnávat nedá, ale Charlotte je podle mě na nejlepší cestě, stejně jako kapela kolem ní. Ani podruhé mě jejich set nenudil a to se počítá. Skladby z novinky „April Rain“ i ty z debutu zněly dobře a není pochyb o tom, že tahle nizozemská banda bude patřit k těm kvalitnějším v gothic metalovém ranku.
Playlist: Invidia, Stay Forever, The Gathering, Go Away, Virtue and Vice, Nothing Left, Control the Storm, Pristine
Sonata Arctica díky vhodně zvoleným předkapelám nastupovala před pořádně nažhavené publikum. Nová úderka „Flag in the Ground“ tak stačila většině skalních fanoušků, aby byli na vrcholu blaha hned od začátku. Zvuk byl první dvě skladby trochu horší a opět to odnesly hlavně vokály. Už jsem se začínala bát, že to opět poškodí dojem z koncertu, naštěstí se ale zvukař včas probral a zbytek show už zněl mnohem lépe. Je jisté, že tahle kapela se vypracovala do pozice koncertní jistoty.
Přestože během chvíle začalo být vedro k padnutí (ne takové, jako v Roxy, ale moc tomu nechybělo), Tony přesto pobíhal po pódiu jak střelený a naplno se věnoval jak svému vokálu, tak fanouškům. Na nových skladbách ukázal snad všechny možné polohy hlasu, při starších peckách prokázal, že neztratil ani své výškařské umění. Tentokrát měl každý času, kolik potřeboval, proto nebyli zklamáni ani fanoušci skladby „Caleb“, která pro Zlín v setlistu zůstala. Už jsem se doznala k tomu, že ji nemám moc ráda, ale vcelku mě překvapilo, že v živém podání zněla docela dobře. Také jsme se dočkali plnohodnotných sól na klávesy i kytaru. Henrik Klingenberg sice v průběhu show vylézal od svých odstrčených kláves jen výjimečně, ale jeho sólíčko si musel vychutnat každý milovník černobílých klapek. S Eliasem jsem měla trochu problém, protože jsem velkou fanynkou Janiho Liimatainena a pořád jsem nepřenesla přes srdce, že opustil řady Sonaty. Novému přírůstku se ale nedá upřít, že je to kytarový šílenec a jeho exhibice byla přehlídkou krkolomných vyhrávek, které jen tak někdo nezvládne. Navíc si u mě udělal plus sympatickým vystupováním. Tony jako obvykle dokázal bavit lidi šaškováním i dojmout procítěným zpěvem a výrazem při dojemných pasážích. Asi nejvíc si vyhrál při „Juliet“, kdy skladbu zakončil dramatickým zhroucením na podlahu. Po nádherné „The Cage“ se kapela poprvé rozloučila. Před přídavkem jsem čekala stejné rozezpívávání, jaké proběhlo v Praze, ale zdá se, že Tony si vymyslel ještě zábavnější věc. Rozdělil publikum na tři části a každou nechal dělat některý ze zvuků bicích. Pak vyfasoval bubenickou stoličku a paličky a zabubnoval si na publikum. Klobouk dolů, tohle bylo hodně vtipné a originální.
Jako přídavky opět zazněly „In Black and White“ a „Don´t Say a Word“, při které nás Tony nabádal ke skákání, což byl takhle ke konci koncertu a navíc v takovém vedru opravdu nadlidský výkon. Na úplný závěr jsme si zahulákali o finském národním nápoji a šlo se domů. Když vidíte nějakou kapelu dvakrát za sebou a po druhém koncertě si říkáte, že byste si to dali znovu, je to ten nejlepší důkaz kvality. Naštěstí Sonata Arctica přislíbila účast na nové letní akci Metalfest, takže nás zřejmě nekonečné čekání na jejich další návštěvu nečeká.
Playlist: Intro, Flag in the ground, Paid in Full, Caleb, Last Amaizing Grays, Fullmoon, As If the World Wasn´t Ending, 8th Commandment, Last Drop Falls, White Pearl, Black Oceans, Juliet, The Cage, We Will Rock You, In Black and White, Don´t Say a Word, Vodka, Everything Fades to Gray
|
