U pardubického Volantu nejde říct, že na první poslech jde o obyčejnou, tradiční a typickou punk-rockovku, kterou od jim podobných odlišuje především specifický zvuk saxofonu. Ono totiž už na ten první poslech (alespoň v případě aktuálního alba „Hogo pogo“) mají Volanti naději, že vás vcucnou do svého zábavného světa. Skočností písniček, hravostí i vtipností (některých) textů a v neposlední řadě právě tím báječným saxofonem. Čtrnáct let na scéně dělá své a tak kromě výše uvedeného desce neschází ještě nadhled, pohoda a radost.
Je s podivem, že to, co bych normálně asi otloukal každé kapele o hlavu, u Volantu neplatí. No jasně, tohle je stále dokola a na jedno brdo, pojem vynalézavost je vyškrtnut ze slovníku (ale ruku na srdce, je zrovna to, co by člověk u Volantu, potažmo u punkrocku nutně vyžadoval?). Ale proč by to nemělo být takhle, když to funguje, proč by to nemělo být takhle, když během těch necelých devětatřiceti minut se Volant nijak nezasekne, pořád si zvesela mele to svoje a přitom nenudí?
Volantí punkrockové popěvky nehrozí intelektuálním útokem. Když přistoupíte na jejich hru (zbytečně nepřemýšlet, pohodadžez), pobavíte se. Chuťový ocas fanánkovin (punkoví specialisté prominou ;-) ) postupně narůstá, uhozenost textů je pouze relativní, neb když vezmete např. to, jak se Volanti dokážou vysmeknout díky geniální pointě ze stereotypní pasti, kterou na sebe nachystali v ulítlé kalendářovce „Napsala mi Madonna“, či autorovu „vv invenci“ ve „Ve voze Volkswagen“, musí být každému jasné, že kluci (a jedna hostující holka) neberou nic vážně. A to je způsob jak jednoduše přijít na kloub téhle jednoduché desce.
Volanti nejsou žádné hogo fogo. Jsou nenároční, zábavní a chytlaví. Pokud vás zamotalo jejich minulé album „Točte se Pankáčové“, určitě se nechte zamotat znovu. A pokud jste minulé točení prošvihli nebo minuli, skočte do jejich vzdušného víru nyní. „Hogo pogo“ s vámi zarotuje stejně a nemusíte být Pankáčové ani pankáčové. Fidli, fidli, fidli, fidli…
|
