Když před jedenácti lety Zakk Wylde postavil kapelu Black Label Society a vydal desku „Sonic Brew“ bylo o senzaci postaráno. Nejenže navázal na odkaz Black Sabbath, smíchal ho se svými klasickými postupy, ale ještě všechno řádně zahustil moderním zvukem. Postupem času ale Black Label Society bledli. Čím více se dostávali k vrcholu oficiálního amerického žebříčku, tím více měkli a kvalita jejich desek šla pozvolnu dolů. Ovšem vždycky úroveň a vlastní tvář zůstala zachována. A na tom nic nemění ani novinková „Order Of The Black“. Snad jen to, že se dosud jedná o Zakkovu nejúspěšnější desku. Hned po vydání se totiž vyhoupla na čtvrté místo, čímž docílil stejné pozice jako jeho bývalý chlebodárce Ozzy Osbourne s jeho novinkovou „Scream“.
Pokud jste milovali předchozí desky Black Label Society, stoprocentně se zamilujete i do té novinkové. Zakk od úvodní „Crazy Horse“ pálí jeden riff za druhým, napíná hlasivky, až se blíží k výrazu tatíčka Osbournea nebo místy i ke skřehotavému projevu Jesseho Jamese Dupreeho (Jackyl). Prostě nic, co by už tady dříve nebylo, ale zase nic, co by nestálo za to slyšet znovu.
Všechno běží, jak má, drážky CD jsou napěchovány pořádným stoner rockem, který je poučen Zakkovými metalovými roky. Sice jednou zaslechnete riff, který jste slyšeli třeba na „Ozzmosis“, na „No More Tears“ nebo na „Sonic Brew“. Jenže co má ten člověk pořád vymýšlet, když už má za sebou dvacítku desek. Jsou tady i obligátní balady. Samozřejmě nejedná se o takové trháky, jako byl „Mama I´m Coming Home“, ale spíše o jakési osobnější kousky, které připomenou Zakkovu sólovku „Book Of Shadows“. I když třeba taková „Darkest Days“ se skutečně moc nepovedla, „Shallow Grave“ nebo „January“ už jsou kousky mnohem poslouchatelnější.
A je tu i překvapení. Deska totiž obsahuje dva bonusy. Hned v prvním z nich, skladbou „Junior´s Eyes“ Zakk jasně dokázal, že nechce a vlastně ani nemůže odstřihnout svou minulost, protože skladba pochází z poslední Ozzyho desky v řadách Black Sabbath „Never Say Die“. Když tuhle skladbu posloucháte v Zakkově podání, máte dojem, že v ní hostuje samotný Ozzy. Až tak moc je Wyldeův hlas podobný Madmanovi. A poslední věc, opět baladická, „Helpless“ není nic jiného než čtyřicet let stará věc od folkových Crosby, Still, Nash And Young.
Co tedy říci za závěr. „Order Of The Black“ se poslouchá dobře, ale místy nudí. Je to dané tím, že na konec desky Zakk umístil hned tři balady. A také tím, že přece jen patnáct skladeb o stopáži mířící až k hodině je na Zakka trochu moc. Méně by v tomto případě znamenalo více. Nabízí se srovnání se stylově příbuznými Spiritual Beggars, kteří před nedávnem vydali také novinku "Return To Zero". Tady, byť Zakkova deska je kvalitní, na plné čáře vyhrávají Žebráci.
|
