Když se bavíme se o Black Country Communion, není možné nezmínit v poslední době tolik provařený termín superskupina. Jen při pouhém pohledu na čtveřici zúčastněných jmen se musí zákonitě každému milovníkovi starého poctivého hard rocku zvýšit tep. Co jméno, to pojem. Glenn Hughes si v sedmdesátých letech udělal obrovské renomé v řadách Deep Purple, bubeník Jason Bonham je nejen synem slavného opilce z Led Zeppelin, ale i velice respektovaným hráčem, klávesista Derek Sherinian nebyl v řadách Dream Theater také náhodou a mladík Joe Bonamassa si udělal jméno jako sólový bluesový umělec, kterému se dokonce poklonil i sám Gary Moore. A společně tahle parta vydává první desku „Black Country“.
Abych řekl pravdu, nečekal jsem o ní zázraky. Především proto, že když vidím takovou soupisku jmen, kde je jedna osobnost, jeden skvělý muzikant vedle druhého, nemám k tomu přílišnou důvěru. Hlavně proto, že to většinou dopadne tak, že každý chce pro sebe urvat co nejvíce místa a své umění ukázat na úkor ostatních a především na úkor dobrých skladeb. U Black Country Communion jsem se toho bál samozřejmě taky. A ono je to, světe div se, trochu jinak. Stylově je Black Country Communion samozřejmě hard rock jako vystřižený ze sedmdesátých let s řádně bluesovými kořeny. Jsou zde cítit jak vlivy Deep Purple (to asi nejvíce), tak Led Zeppelin, ale třeba i Thin Lizzy, Free nebo bluesrockových velikánů Jeffa Becka nebo Roryho Gallaghera.
Už od první skladby „Black Country“ deska pořádně odsýpá, Hughes zpívá jako o život a dokazuje proč si už v první polovině sedmdesátých let zasloužil v řadách Deep Purple stejně hodnotnou pěveckou pozici jako David Coverdale. Bonamassa ukazuje, že i při svém mládí, kdy je o pětadvacet let mladší než Hughes, může zdárně sekundovat starému pánovi, který za život přispěl na více než stovku (!) desek. Hned druhá „One Last Soul“ má obrovské hitové ambice, když se Hughes šplhá do výšin, kde svádí souboje s Bonamassovou bluesovou kytarou.
Ono čím dál více pronikáme do hlubin desky „Black Country“, tím více se ozývá bluesových názvuků a nálad. Třeba „Song Of Yesterday“ je ukázkový příklad blues ve stylu „Parisienne Walkaways“ nebo „Still Go The Blues“ s čarokrásným Bonamassovým sólem. „Medusa“ je naopak temná bluesrocková věc a „Revolution In Me“ můžeme zase hrdě přiřadit do příhrádky „to nejlepší z Led Zeppelin, co Led Zeppelina nikdy nenahráli“. A končí se ve velkém stylu, rozmáchlou jedenáctiminutovou „Too Late For The Sun“, která cituje všechny zásadní okamžiky sedmdesátých let. Cítíte tu samozřejmě odkaz Párplů, Zeppelinů ale i Black Sabbath a dejme tomu i takových Yes nebo Rush.
Prostě „Black Country“ se povedla. Je to hlavně tím, že se žádný z muzikantů nesnaží strhnout pozornost jen na sebe a na většině plochy desky hraje pro dobro celku. Hudba obsažená v drážkách disku samozřejmě není ničím objevným. Je to prostě jen pořádný blues hard rock, ale kdo jiný by měl mít nárok tuhle hudbu servírovat než pánové Hughes, Bonamassa, Sherinian a Bonham?
|
