Tenhle výlet jsem při pohledu na line-up nejdřív nadšeně naplánovala, nedlouho potom ho pro nedostatek financí rezolutně zrušila a to jen proto, abych ho následně během strhujícího výkonu Primal Fear v Pardubicích znovu vyznačila ve svém diáři a tentokrát rovnou červenou fixou. Nakonec, místo konání nebylo až zas tak drasticky daleko za hranicemi, byl to víkend a hlavně! Vidět pohromadě tři kapely, které mám nejen moc ráda, ale o kterých vím, že dokážou při živých vystoupeních rozpoutat peklo, to je lákádlo takového kalibru, že se mu odolává opravdu jen težko. Oprášila jsem tedy svoji základní německou konverzaci a vyrazila směr Regensburg, odkud to do městečka s krkolomným názvem Burglengenfeld nebylo daleko.
Městečko je to sice malé, ale místo konání dokázalo zakamuflovat tak dokonale, že ho neznali ani místní obyvatelé. Nebýt velkého modrého tourbusu, který se prostě přehlédnout nedá, bloudila bych dodnes. I když koncert v místním kulturním centru začínal v osm, ještě půl hodiny před začátkem nebyl na místě prakticky ani jeden fanoušek. Nakonec jich na tak malé město dorazila docela slušná řádka – odhadem tak tři stovky, ale kdyby jich přišlo jenom dvacet, nedělalo by to vlastně žádný rozdíl. Ale o tom se ještě zmíním. Byl totiž čas se přesunout do rozměrného a pěkného sálu s velkým pódiem a super akustikou, protože program začínal s německou precizností skoro na minutu přesně.
Jako první byla na řadě jediná neněmecká kapela toho večera – italští folkmetalisté Elvenking, v našich končinách velmi známí a oblíbení. Jak se ukázalo, u německých sousedů to z nějakého důvodu tak žhavé není. Publikum sice v sále bylo, ale roztroušené kolem baru, popřípadě ve skupinkách zády k pódiu a tak to nakonec pro kapelu vypadalo tak, že ji podporovala jedna řada plus pár jedinců v pozadí. Což rozhodně není ideální kulisa. Pánové se ale později vyjádřili, že si na tomhle turné už vedli i mnohem hůř a navíc se musí nechat, že celá první řada se opravdu snažila podpořit. A kapela to vracela měrou vrchovatou. Kdo někdy viděl Elvenking na živo, moc dobře ví, o čem mluvím. Muzikanti plně využívali možnosti pohybu po pódiu a frontman Damna mi chvílemi připadal jak myšička na klíček. Sledovat ho je opravdu legrace, protože ke svému skvělému pěveckému výkonu přidává nápadité taneční kreace, které mě vždy nesmírně pobaví. Kapela prezentovala svou čerstvě vylisovanou desku „Red Silent Tides“, nad kterou se od prvního poslechu doslova rozplývám, takže jsem si hodně užila živé podání všech nových skladeb. Obzvlášť výborně se vyjímaly klipová „The Cabal“ a „Your Heroes Are Dead“. Do přidělené hodiny se nacpaly i další – už osvědčené – hity: „The Winter Wake“, „The Wanderer“ či „The Scythe“. Trochu mi chyběla moje oblíbená „The Divided Heart“, ale jsem si jistá, že na vlastním turné, kde bude k dispozici mnohem víc času, ji kapela rozhodně nevynechá. Elvenking opětovně dokázali (i s minimální podporou publika), že jsou skvělou koncertní bandou a díky novému albu a téhle show je mám ještě mnohem raději, než jsem měla dřív. Nemělo to chybu.
Vzpomínáte si na ty roztomilé patnáctileté chlapce, co dva roky zpátky vyrazili dech celému areálu na Masters of Rock, když předvedli na svůj věk neskutečně výborný výkon a pořádný řízný rock n´roll? Kissin´ Dynamite už jsou dneska starší, zkušenější, mají o jedno album navíc a hodně koncertních zkušeností k dobru. A ten
jejich rock n´roll je čím dál říznější. Ze svého původního kouzla kapela neztratila ani kapku. Naopak! Jestli bude její růst pokračovat tímhle tempem, všichni by si měli dát sakra bacha na silnou konkurenci. Jejich studiová tvorba je silně návyková, ale co je to proti jejich koncertní prezentaci. Dokážu si představit, že takhle to roztáčely ty nejlepší glamové kapely v době své největší slávy. Jen před větším publikem a na větších pódiích. Tady ale veškeré rozdíly končí. Tohle je megashow se vším všudy, včetně líbivých oblečků a tuny spreje na vlasy. Zpěvák Hannes je rozený frontman s nádherným hlasem, který má svůj výstup dokonale promakaný. Ale to ostatně celá kapela. Mám z toho zvláštní pocit, že každá póza a každý pohyb je předem vymyšlený na efekt (Hannes má dokonce i falešný stojan na mikrofon – rozuměj: příliš krátký – který je jen od toho, aby s ním mohl mávat kolem sebe) a přesto to všechno zůstává divoké a spontální a kluci si to neskutečně užívají. Dlouho jsem neviděla, že by muzikanti nechali na pódiu tolik sil a vypadali při hraní tak působivě (zpěvákovy pózy s vlajkou při skladbě „Steel of Swabia“ si přímo říkaly o fotografii, která by se vyjímala v rockové síni slávy) a zároveň podávali hudebně velmi hodnotný výkon. Jejich rockové vyřvávačky totiž mají svoji kvalitu a i když jste to slyšeli už stokrát jinde, v jejich podání to má šťávu. Proto zní věci jako „Addicted to Metal“, „Run for Your Life“, „Supersonic Killer“, „My Religion“, „Hysteria“ nebo „I Hate Hip Hop“ (což hrdě hlásalo i Hannesovo tričko) v koncertní podobě tak silně. Kdyby byla odezva publika větší, věřím tomu, že kluci by toho předvedli ještě mnohem víc (což mi připomíná – koncert v ČR by se docela hodil). Už takhle jsme mohli být svědky neustálého pobíhání kytaristů, efektních blbinek (jako když basák Steffen vzal kytaristu Jima na ramena během jeho sóla), ale i výborných muzikantských výkonů. Jimova sóla je radost sledovat a Hannesův mimořádný hlas už jsem jednou vyzvedla. Kluci mají skvěle našlápnuto, jen tak dál a já je můžu (obzvlášť na živo) jedině vřele doporučit. Ani tohle prostě nemělo chybu.
Časový harmonogram se pořád dodržoval téměř na minutu a tak po krátké pauze a přestavbě pódia nadešel čas na hlavní kapelu večera. I když obě předkapely předvedly totální nářez, publikum to nijak výrazně neocenilo, což mi bylo opravdu líto. Není až taková samozřejmost, že kapela nechá na pódiu úplně všechno a ty, které to dělají, by za to měly být patřičně oceňovány. A mě vždycky mrzí, když tomu tak není. Naštěstí alespoň na Primal Fear se
německé publikum přisunulo trochu blíž a hlasově se zapojilo, do atmosféry v Pardubicích to ale mělo sakra daleko. Naopak výkonu kapely nechybělo opět nic a navíc se mi zdálo, že díky rozměrnějšímu pódiu byl dojem z jejího výkonu ještě lepší. Od pardubického koncertu naštěstí už žádné změny na postu kytaristů neproběhly (viz předchozí report :D) a tak jsem si mohla užít prakticky identickou show ještě jednou v krátké době. Ani v setlistu se nic neměnilo, proč taky, když obsahuje jeden hit vedle druhého, všechny přímo stvořené pro živou prezentaci. Už si říkám, abych to s tou samou chválou nepřehnala, ale ono to prostě nejde jinak. I hlavní kapela podala skvělý výkon a všechno, co jsem napsala o pardubickém koncertě, platilo i tentokrát. Je poznat, že v kapele je uvolněná atmosféra, protože i pódiové chování členů k sobě navzájem působí hodně sympaticky a podporuje celkový dojem. Ralf s postupem turné neztrácí nic ze svého sirénovitého hlasu a opět naservíroval své řezavé výšky v plné síle a bez zaváhání. O hodně víc se mi tentokrát líbilo Randyho sólo na bicí (že by v Pardubicích nějaký technický problémek?). Naopak o něco míň se mi líbilo to, že Ralfovým komentářům mezi skladbami nerozumím prakticky ani slovo, protože byly logicky v jeho rodné němčině. Ale to je moje blbost, měla jsem dávat na střední na hodinách větší pozor. Jinak to ale zase byl naprotý nářez a já musím do třetice prohlásit – nemělo to chybu!!!
A aby té radosti nebylo málo, všechny tři kapely jsou nejen skvělé na pódiu, ale také plné fajnových lidí, kteří jsou velmi vstřícní ke svým fanouškům. Na důkaz toho se v blízkém klubu konala oficiální afterparty, kam poslušně dorazily všechny tři kapely komplet a až do odjezdu autobusu se věnovaly interakci s fanoušky (no a samozřejmě taky vydatnému popíjení). I když takovéhle výlety rozhodně nejsou zadarmo a tenhle konkrétní mi časově sežral celý víkend, některé koncerty prostě stojí za všechny výdaje a nepohodlí. A tohle byl jeden z nich. Kvalitní hudby a koncertních zážitků se mi tak dostalo měrou vrchovatou a nebýt tragického výkonu německého publika, nebylo by absolutně co vytknout!
|
