Psát recenzi na novou desku Motörhead je stejné, jako psát recenzi na alba „Overkill“, „Iron Fist“, „1916“ nebo „We Are Motörhead“. Tím chci říct, že deska „The World Is Yours“ se ani v nejmenším neliší od dvacítky svých předchůdců. A koneckonců by to od Motörhead ani nikdo nečekal. Tahle kapela svůj styl definovala v roce 1975 a od té doby jede ve stejných pekelných kolejích, poháněná pivem, kořalkou a cigaretami.
Motörhead už od svých počátků, ač bývali hozeni do Nové vlny britského heavy metalu a posléze jim bylo přiřazeno synonymum „dědečkové thrash metalu“, jsou pěkně ostrou kapelou, čerpající z rock n´rollu padesátých let. Trojice Lemmyho Kilmistera zní jako kdyby byl Elvis na speedu a pořádně si vybustroval kytaru. A protože Lemmymu tenhle styl náramně sedl a vyhovuje jeho hlasovému rozsahu, proč by se něco mělo měnit. AC/DC taky jednou už pětatřicet let pořád ten samý rock n´roll a nikdo jim to také nevyčítá.
Jako tradičně, startuje se zostra svižnou rock n´rollovou peckou „Born To Lose“, kterou podpoří ještě rychlejší dvojka „I Know How To Die“. Zbytek desky jede v tempu, které kdysi jeden kritik označil jako to, „které dokáže pohnout davem“. Není to ani střední tempo, ani klasický upalovák (tedy kromě brutální „I Know What You Need“). Lemmy stále chroptí, přepíná své hlasivky, Phil Campbell sází své riffy a všechno zezadu jistí přesný Mikkey Dee. Prostě klasika Motörhead.
S hodnocením desek téhle kapely je to vždycky těžké. Buď se na ně podaří dát silné skladby nebo ty horší. O nějaké progresi nemůže být v případě Motörhead ani slovo. Co se týče „The World Is Yours“, tak mě jen utvrdila v tom, že poslední dekáda byla pro Lemmyho a spol. vzácně vyrovnaná. Nevznikly žádné přelomové klasiky, ale ani žádný odpad. A přesně tak se může definovat i novinka.
|
