Je tomu už třicet let, co se v totálním losangeleském undergroundu zrodila kapela Mötley Crüe. Čtveřice zhýralých hejsků, které stejně jako muzika zajímalo, kde sehnat lehké děvy, peníze na chlast a na drogy. Všichni čtyři byli tak odlišní, až si nakonec hudebně i lidsky sedli natolik, že vytvořili nezaměnitelnou symbiózu glamu, punku, metalu, výtržností a nebezpečí. Hlavní mozek Mötley Crüe byl odjakživa basista Nikki Sixx (vlastním jménem Frank Ferrana), který ještě jako adolescent utekl z domova, poté co na policii udal svou matku s tím, že se ho fyzicky napadla a zranila nožem. Nikki se pak potloukal mezi haldou hollywoodských ožralů a feťáků, kde brzy našel spřízněnou duši v řeckém rodákovi Tommym Lee. Oba si začali plánovat budoucnost jako rockové hvězdy. Hudebně byli ale k uzoufání podprůměrní. Nikki, milovník New York Dolls, Sweet, Kiss a The Stooges, mezitím opustil svou původní kapelu London (od které si přitáhl několik nápadů pro debutovou desku Mötley Crüe) a začali s Tommym, v té době už bubeníkem, jen tak ve dvojici zkoušet. Po několika dnes již dávno zapomenutých muzikantech, zaklepal na dveře Nikkiho bytu malý shrbený muž, jakýsi strašidelnější a ošklivější klon Alice Coopera – Mick Mars. A ten sakra věděl, jak s kapelou naložit. Nejprve vyhodil druhého kytaristu a pak i frontmana, který si říkal O´Dean. Mars ho totiž považoval za tlustého kreténa, zpěváka na hovno a zakukleného spiritistu. „Chci toho blonďatého parchanta, kterého jsem viděl ve Starwoodu, v té kapele Rock Candy. Sakra, že jo. Vince,“ řekl údajně tehdy Mars památnou větu a v tu chvíli bylo o budoucnosti Mötley Crüe rozhodnuto. Vince Neil se sice nejprve trochu zdráhal, ale brzy se s Nikkim a Tommym nastěhoval do příšerného, šváby zamořeného baráku, kterému se začalo říkat Mötley House. A v tu chvíli se zrodila legenda.
„Bylo to až v Mötley House, kde se z nás stali skuteční Mötley Crüe,“ vzpomínal po letech Neil na jejich začátky. V Mötley House se také začali rodit první verze skladeb, které se měly dostat na debutovou desku „Too Fast For Love“. Sixx, který se už od první desky prezentoval takřka jako výhradní skladatel (pouze u skladeb „Piece Of Your Action“ a „On With The Show“ mu skladatelsky vypomohl Neil a věc „Public Enemy No. 1“ stvořil s někdejším parťákem Lizziem Greyem ještě v dobách London), byl natolik plný nápadů, že deska byla zanedlouho hotová. „Spíchli jsme ji za tři dny naplněné alkoholem,“ dodává Nikki.
Album startuje ukázkově dravým punk/metalovým riffem skladby „Live Wire“. Ta uhání vpřed v divokém tempu, do kteréhož Neil místy ne zrovna moc přesvědčivě deklamuje svůj přednes. Ovšem věc měla takovou sílu a energii a Mötley Crüe jí věřili natolik, že na ni na koleně natočili (z dnešního pohledu trochu směšný) klip. Druhá „Come On And Dance“ nese v sobě trochu ducha New York Dolls ovšem z dnešního pohledu působí už hodně archaicky, za což může i nevýrazný, zaprděný refrén. To už zmíněná „Public Enemy No. 1“ je už jiné kafe. I když hudebně je jednoduchoučká jako čítanka pro prvňáka zvláštní školy, má v sobě kouzlo a hlavně text jako kdyby předurčoval život členů kapely. „Merry-Go-Round“ je vlastně první balada kapely, ovšem do takových šlágrů „Home Sweet Home“ a „You´re All I Need“ má ještě sakra daleko. Berme ji tak, že se Mötley Crüe teprve pomalým skladbám učili.
Jedna z nejlepších skladeb desky je rozhodně „Take Me To The Top“. Ta doslova přetéká mladickým nadšením pro věc, hravě mění tempa a na ploše bezmála čtyř minut hlavně ani vteřinu nenudí. „Piece Of Your Action“ ukazuje trochu metalovější tvář kapely, kdy se ke slovu dostal především Mick Mars, který si pořádně zariffoval. „Starry Eyes“ je zase trošku klidnější věc, ovšem z drobné letargie posluchače vytrhne výrazný refrén, který skladbu kopne rázem o level výše. Titulní „Too Fast For Love“ je už klasika. Kapela ji dodnes hraje na koncertech a řádně v ní vynikne řezavý hlas Vince Neila, který sice v té době ještě byl ve vývinu, ale už byl dostatečně charakteristický. Desku uzavře „On With The Show,“ která stejně jako „Take Me To The Top“ překypuje nadšením a sálá z ní obrovské zapálení a energie.
Když album v roce 1981 vyšlo, vzbudilo menší rozruch pouze v okolí klubů Starwood, Whiskey And Go-Go, Troubardour nebo Roxy. O několik měsíců se sice nahrávku podařilo prodat Elektře, ta se ovšem o album absolutně nestarala a desku brala spíše jen jako odpisovou položku, když jí nezajistila ani nejmenší propagaci. Všechno se ale mělo změnit... Z dnešního pohledu je „Too Fast For Love“ stále poslouchatelná záležitost, i když už je třicet let stará. Nemůžeme sice soudit zvuk, který je samozřejmě poplatný době, ale můžeme se podívat na skladby a ty jsou... kurevsky dobré.
|
